Canzoniere (2018)
Canzionere Grecanico Salentino
Ponderosa Records
24.06.2018 | Vizuální metafora - láhev od coca-coly naplněná domácí rajčatovou omáčkou - zdůrazňuje přesvědčení skupiny, že i v globalizovaném světě se lze cítit jedinečně.
Stačí se pevně držet své identity, byť nejlokálnější z nejlokálnějších. O tarantismu, hudebním léčebném rituálu s původem sahajícím do antických časů, neměl za hranicemi jihoitalského regionu Salento donedávna nikdo ani tušení. Za pomocí tranzovního tance pizzica se tady praktikoval do 50. let minulého století: pak muzikanty vystřídali lékaři a s tarantismem zdál se být amen. Když Marco Durante od otce v roce 2007 převzal desetiletí existující Canzoniere, zadal si cíl: proniknout s hudební tradicí na mezinárodní scénu a tím salentské unikum zachránit. Jinak mu opravdu hrozilo muzeum.
Triumfální, neapolskou tradici sborových zpěvů a elektroniku s klavírem využívající skladba Lu giustacofane to připomíná: "Když se vám něco rozbije tak to bez rozmyšlení vyhodíte. Vše ale může být opraveno, není rány která by se nedala vyléčit."
V druhé, z hlavy takřka nevypuditelné, do šíře rozmáchlé Mia, se Durante vrací k identitě, k hudbě rozpoznatelné mezi všemi hudbami, k hudbě se kterou se nikdy nebudete cítit osaměle: "Pořád hledáte barvu, která vás reprezentuje. Nástroje a zvuky, které za vás řeknou kdo jste. Vůni připomínající váš domov, příběh vyprávějící o vás. Je to hudba vašeho lidu, která nikdy nemůže zaniknout."
Slogan Pop Goes the Pizzica je v souvislosti s novým albem uváděn spíš pod čarou, jako nadsázka, zdůvodňující nové směřování skupiny. Přizvaní američtí producenti a skladatelé Michael Leonhart (Bruno Mars, Steely Dan), Rasmus Bille Bahncke (Sting), Scott Jacoby (Coldplay, Vampire Weekend), Steve Skinner (Diana Ross, Celine Dion) a producent alba Joe Mardin (Aretha Franklin, George Benson, Whitney Houston) odvedli svou práci dobře. Vyšli salentské tradici naproti, její přisouzené vášnivosti nezkřivili ani vlásek: skladby s využitím samplů, rytmických a vokálních smyček ohromně zdynamičtěly a "když měsíc zavelí moři a nastane čas na přemítání o lásce, nenávisti a smrti", připadáte si v oslavě multikulturalismu, arabsky laděné skladbě Subbra Sutta s hostujícím britským písničkářem Piersem Faccinim, jako by vás sebou bral příliv. A do nejvyšších "pizzica obrátek" vyhnanou Aiora - údajně hledání rovnováhy mezi smrtí, znovuzrozením a ztrátou panenství - si uzmuli nová zpěvačka skupiny Alessia Tondo, kytarista Justin Adams a violoncellista Marco Decimo.
Canzoniere znějí v autorských, Duranteho pobytem v New Yorku poznamenaných skladbách pophymničtěji jako nikdy předtím, salentských archetypů se však nevzdávají: pizzica rytmy řízené rámovými bubny, ostře řezavé hlasy přecházející ve sborech do polyfonie, akustické nástroje, specifické harmonie a místní dialekt zůstávají jejich zásadními prostředky k docílení známého nátlakového zvuku s nímž už dlouho konfrontují svět a baví se tím, jak si posluchače odjinud "dává" doslova k večeři. Nyní s popovou příchutí: neumělohmotnou, neuniversální, podstatu Canzoniere nerušící. Rajčata na šťávu v láhvi přece vyrostla v Salentu.
(UNI)
Jiří Moravčík
