Ode všeho trochu a bez překvapení
26.08.2006 | První co tu našince překvapilo, že nikam netrefil. Jakoby se tu ocitl poprvé a ne už po deváté. Organizátoři totiž vyslyšeli přání návštěvníků, změnili vchody a kdysi rozlehlý festivalový areál „scukli“ ke středu. Dvě největší scény se tak ocitly hned vedle sebe a tím odpadly úmorné přesuny, zvlášť pro ty, kteří chtějí stihnout alespoň od každého kousek. Novináři pak nemuseli backtage ani opustit; stačilo se vydat napravo nebo nalevo. To nás hřálo, méně už fakt, že podobně jako na Africa Festivalu, v Rudolstadtu nebo jinde programová nabídka neskýtala taková překvapení jako v minulosti. Tedy jak se to vezme: co se týká nové folkové vlny z Anglie, dostal se nám jí vrchovatě.
Zpěvačku Lou Rhodes si donedávna ještě všichni spojovali s kapelou Lamb, rozchod s dlouholetým partnerem Andrewem Barlowem a rozkol v manželství ji přivedly k natočení zářivého, křehce folkového alba Beloved One hluboce zakořeněného v tradiční anglické hudbě. Ryze akustická nahrávka zbavená lambovské elektroniky plná chvějivých písní a emocionální lyriky takřka okamžitě upoutala pozornost. Lou Rhodes se tak zčistajasna stala součástí „nové folkové revolty“. S kytaristou, houslistkou, kontrabasistou, perkusistou a svou kytarou předstoupila před publikum s upozorněním: “Tohle je folkmusic, žádní Lamb.“ Její písničky jsou utkané jakoby z ticha, vyžadují svůj klid a když se ho Lou v hlučícím obřím stanu nedostávalo, nerozpakovala se o něj požádat: “Když se poslouchá folk, měli byste zavřít klapačky.“
Jiný folkový revolucionář Seth Lakeman podobné problémy neměl. Nejprve s kytarou, později s houslemi své dravé, výtečné skladby napral do lidí s vervou a bez dlouhého okecávání a nenechal ho na chvíli postát na místě. Doprovázel ho kytarista, hráč na bodhran a cajon a kontrabasista beroucí do rukou i banjo. Lakeman má hlas, jaký tu 
už dlouho nebyl k slyšení. Nešetří ho, písničky z něho vyletují jako plameny, setkávající se s jiskrami odletujícími pro změnu z jeho smyčce. Od dob, kdy se po New Yorku nechával s Carou Dillon vozit limuzínou najatou scouty od Warner Music očekávající, že jim předloží folk budoucnosti tenhle sympatický kluk urazil hodně dlouhou cestu. Obě jeho vynikající alba ( Kitty Jay a Freedom Fileds) stojí za pozornost.
Mezi plejádou v Dranouteru koncertujících Irů, Skotů a Angličanů získala bouřlivé ovace irská kapela akordeonisty Davida Munnellyho reinkarnující irskou muziku hranou v 30. letech minulého století v newyorských tančírnách. Na něco tak strhujícího, v šílených tempech zahraného a po muzikantské stránce fantastického dnes jen tak nenarazíte.
Své renomé už mají ve světě i polští Warszaw Village Band, mířící bez otálení na hvězdnou dráhu. Pohanskou atmosférou navozenou údery do bubnů, krásnými sólovými i sborovými hlasy, napětím a gradací skladeb posbíraných po Mazovském regionu se postarali o jeden z vrcholů festivalu.
Podobně jako malijská dvojice předvádějící v Dranouteru s nadupanou kapelou svůj standartní, tedy nadpozemský výkon.
Překvapil nestárnoucí John Cale s klukovsky rozčepýřeným účesem. Vyvolal tlakovou rockovou vlnu starými, novými i velvetovskými skladbami. Byl v neuvěřitelné pohodě, trhal sebou, poskakoval, koncert si doslova užíval. Společně s basistou, kytaristou a vynikajícím černým bubeníkem z něhož se v tom vedru skutečně kouřilo.
Akustická Chumbawamba oproti němu nabídla spíš retropohlazení. Bývalí anarchisté své prověřené hity oprostili od bigbítu, překopali vokály a soustředili se hodně na irské písničky, jakoby se v tu chvíli přeměnili na předkapelu slavného irského písničkáře Luka Blooma. 
Všichni ho v Dranouteru s napětím očekávali. Vystoupil pouze sám s kytarou a upřímně řečeno, kdo ho slyšel poprvé, musel být zaskočen monotónností jeho projevu. Chyběla tomu šťáva. Což se o španělském zpěvákovi Bernardo Sandovalovi říct nedalo. Rozdával vášeň, flamencové duendo a bluesový jemnocit.
Američanka Laura Veirs s kapelou The Tortured Souls patřila k nejextravagantnějším číslům letošního ročníku. Písničkářská alternativa jak má být. Ujetá školačka s copánky, podkolenkami a intonací na samé hranici. Něco o tom jak country omylem zabrousilo na koncert Toma Waitse a přemluvila ho k jamování. Naši Zelenáči by zmodrali a Tom se s ní opil.
Brazilská zpěvačka Cibelle se dvěma mikrofony 
(na jeden se přednahrávala efekty) na pódium předvedla své elektronické zúčtování s bossa novou. Pomalá zasněná tempa, jakoby se táhly mraky na obloze stříhala po filmařsku dravostí. S kytarou zachází jako s výrobcem zvuků, akordy si snad zakázala. Pětičlenná kapela s programátorem umí její proměnlivou zvukovou náladovost podchytit jak ambientností tak expresivitou.
Hvězda nejočekávanější, country bohyně Emmylou Harris na svých posledních albech směřuje spíš k rockovější písničkářské podobě, jeden se tedy těšil. Přijela však s postarší kytaristkou, perkusistkou a kontrabasistou a vymalovala stan komorní, country cajdákovou barvou. Starší řičeli nadšením, mladí tleskali legendě a my jeli po pěti skladbách domů.
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
