AfrikaFatoumata Diawara & Mamani Keita - Lovecká hudba z pod Eiffelovky
07.12.2011 | Dvě malijské zpěvačky žijící v Paříži. Dva příběhy ženské emancipace. Bez možnosti věnovat se doma naplno hudbě - pocházejí ze zámožných rodů – odešly kdysi do Evropy. Fatoumata Diawara s divadelní společností už jako populární filmová star, sboristku Mamani sebou vzal Salif Keita. Obě letos vydaly alba stíhaná titulky: nové hvězdy z Mali. A teď která je ta prává. Hádanku si pro sebe nejlépe rozluštíte když je budete poslouchat. Hrají navíc zcela odlišnou hudbu. Více zde >>
Na závěr o tom jak se Tinariwen vrátili domů, zatímco s obdivem k nim vzhlížející mladí kluci tuší budoucnost už někde jinde. Čím dál o táborů, tím lépe. Otázkou zůstává, nakolik se jim podařilo ze sebe smýt ochranou tuarežskou modř indigo. Rozuměj: to co pochytili od Tinariwen, stařešinů pouštních ohňů.
Po staletí si kočovní Tuaregové ve svých uhrančivě hypnotických písních vystačili s hlasy a dřevěnými nástroji. Přes všechny útrapy s nimi vydrželi až do 80.let, dál už to nešlo. Napříč národem bylo nutné rozšířit naléhavou hudební zprávu o povzbuzení národa schopnou přehlušit boje i ticho kolem Tuaregů. Tehdy skupina Tinariwen přišla s rockovým pouštním blues v němž starobylé loutny nahradily elektrické kytary.
Středa 31. srpna 2008. Tripolis dobyli rebelové, Kaddáfí je mimo hru, ale také k nenalezení. Na obou stranách fronty se objevují masové hroby. Západ s Čínou se staví do fronty na ropu. Co bude s Libyjí netuší ani ona sama a nikdo také nedokáže odhadnout, kolik hněvu padne na hlavy Tuaregů.
Pro německého hudebník a producenta Shantela, residenta dosud balkánsky nadupaného Bucovina Clubu, není najednou taneční hudba tím nejdůležitějším. Stala se mu přitom divná věc: na Kosher Nostra Jewish Gangsters Greatest Hits poprvé ve své kariéře nepřeložil ani jednu notu, do žádné z dvanácti sladeb nevtěsnal nový nástroj, zvuk ani své ego.
Vloni si na Respectu holandští post-punkeři The Ex zahráli se skupinou Ililta Band, reprezentující unikátní součást etiopské hudební scény: tradici trubadúru azmari. Letos se skupina představila po boku legendárního saxofonisty Getachewa Mekurya.
Africký roh, Somálsko: etnicky a jazykově celistvá země, přesto možný poslední schod, pak už se ocitnete rovnou v rozháraném pekle. Další africký stát, kde všechno je úplně jinak než to zvenčí vypadá. Je vlastně otázkou, jestli se pořád ještě jedná o stát nebo spíš o kotel krveprolití, islámského radikalismu a námořního pirátství.
Na papíře, ani kdyby se toho ujal spisovatel Hrabal nebo někdo, kdo hodně „kouří“, berberské Oudaden nedoceníte. Přečtěte si raději suchá fakta a zajděte na koncert. Dohrají a tělo, obvzlášť hlava, vás pak nebude chvíli poslouchat, nicméně za zkušenost to stojí.
V západní Africe se traduje, že “kvůli hrdinovi se i vody rozestoupí. Je sice smrtelný a nedokonalý, přesto však v sobě skrývá schopnost dosáhnout božství”. Anglického kytaristu Justina Adamse za to, jak extrahuje ze všech blues světa to nejprvotnější chvění nebe určitě také nemine. Kdyby ano, k čertu s nebem. Když ho s gambijským griotem Juldehem Camarou slyšel poprvé hrát Robert Plant, sebejistě prohlásil: “Hoďte zbytek fúzí do šrotu, tohle je ta správná cesta.“
Pro našince symbolizuje malijský kytarista a zpěvák Habib Koité nositele důležité zprávy: před dvanácti lety, během svého první koncertu v Čechách, dokázal, že moderní africká hudba už není pouze o pestrobarevných kostýmech a tlučení do tam-tamů. Také díky jemu roli dřevěných louten převzaly elektrické kytary, starobylá hudba z Mali nabrala fascinující moderní směr a svět se postupně dozvídal, že kolébkou blues není pouze Mississippi.
