Do Náměště po červeném koberci
15.09.2011 | Malý, ale náš, říkají si v Náměšti nad Oslavou o svém festivale. Obyvatelé městečka na Vysočině jsou na něho právem hrdí a je obdivuhodné, jak si ho za nebývalé podpory starosty Vladimíra Měrky doslova hýčkají, obzvlášť když Folkové prázdniny představují navzdory svému názvu dost neobvyklou akci: vytříbenou přehlídku hudby z oblasti world music. S přidanou hodnotou: slyšenou v Čechách poprvé.
Mám ten festival velmi rád a ještě víc lidi, své blízké přátele, kteří ho organizují, přesto bez nesoudnosti: zcela určitě v Čechách i na Moravě najdeme spoustu dobrých multikulturně zaměřených akcí, Náměšť nicméně staví – a tím do značné míry riskuje - na velmi silné zahraniční dramaturgii a právě v tom po zásluze spočívá její výjimečnost.
Vše vychází z mezinárodního rozhledu Michal Schmidta: osobních zkušeností a zážitků získaných na festivalech venku, což mu dává možnost vyřazovat z plánování programu Folkovek omezující závislost na domácí hudební scéně. Ta je malá, v nabídce originality rozhodně nikoliv nekonečná a těch pár vyčuhujících kapel a sólistů není štonc naplnit očekávání všech festivalů usilujících o punc nekomerčnosti. Ještě jinak: výnosům z „festivalových žní“ tedy hraním kde se dá, podléhá také čím dál víc umělecky ambiciózních muzikantů od kterých by se to tím pádem ani nečekalo, což dramaturgům z šedi se vymykajících akcí rovněž práci neusnadňuje.
To, že už nežijící Draha Schmidtová a po ní její manžel Michal před lety zaměřili pozornost na zahraniční akvizice se dnes ukazuje jako prozíravý tah: Folkové prázdniny se mohou chlubit neotřelou, v mnoha směrech nadčasovou hudbou. Ne úplně, samozřejmě, tak plný měšec zase nemají, přesto nabízejí každý den minimálně dva zahraniční zástupce a to ne tak, jak se to běžně dělá – ten kdo je v Čechách, ten kdo jeden kolem - nýbrž na speciální pozvání; včetně příslibu workshopu.
Když si na stěnách Jízdárny prohlížíte plakáty z předcházejících ročníků, neujde vám, že k současné podobě přišly Folkovky postupně a zlom nastal v polovině 90.let, kdy manželé Schmidtovi dali z velké části vale domácím luhům a hájům. Venku se i tomu největšímu pesimistovi totiž v hlavě rozsvítí: s modelem domácí plus cizinci se tu pracuje cíleně a s jasnou vizí.
Malé – co do návštěvnosti a místa, nikoliv hudebních dimenzí - městské německé, rakouské, polské nebo maďarské festivaly přitahují pozornost dramaturgicky vyváženými, originálně promyšlenými programy stavějícími na potřebě nabídnout návštěvníkům možnost vstoupit do daleko hlubšího, interaktivnějšího děje a ne pořádat každoroční hudební poutě, s prominutím, záminky k obecné zábavě a konzumaci. Důraz se klade i na výtvarné a hudební dílny, divadla, výstavy, přednášky nebo performance. Na takovou koncepci se pak snadněji shánějí státní i jiné granty, sponzoring a důležitá přízeň regionálních politiků a médií.
Výsledky se dostavují pomalu, ale přijdou: místní obyvatelé pak renomé festivalu vezmou za své nejen pro výdělek ze služeb, ale především z pocitu sounáležitosti s organizátory, kteří jejich město zanesli do důležitých evropských hudebních a turistických map, což se navíc za čas překlopí v hrdost nad tím, že se tam nacházejí, protože jsou považovány za ty, co se vymezují konvenci.
Muzikanti přijíždějící mezi prvními si zase nenechají pro sebe obvyklou pohostinnost a vstřícnost spojenou s malými městy, takže zanedlouho není pro festival problém oslovit za přiměřených finančních podmínek i zavedené hvězdy, čímž jeho kredit pochopitelně stoupá, až se ocitne v rodině exkluzivních a vyhledávaných akcí.
Podobnou cestu urazily za šestadvacet let také Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou.
Dnes vám tu vedle trvale hodnotné hudby o přestávkách nabídnou zdarma chleba s domácí pomazánkou a cibulí - nemlich ten samý, jaký si z táců v backstage berou účinkující, což jim samým přijde sympatičtější než hory bifteků – a neopakovatelnou atmosféru s inspiračním přesahem.
A protože jsem zmíněné náměšťské kouzlo popsal v uplynulých letech nesčíslněkrát, nechci se opakovat. Případů, kdy si muzikanti o své vůli prodlužují pobyt a stávají se tak mimoděk součástí samovolného programu (noční jamování za Špitálkem, nahodilé pokecy s návštěvníky při bloumání městem, prožívání koncertů a dílen kolegů), ale každým rokem přibývá a to je myslím to nejpřesvědčivější potvrzení toho, že festival funguje především na bázi vzájemného poznávání a pospolitosti. Daniel Kahn hodlal letos odjet v úterý, jen co skončí s workshopem, zůstal až do čtvrtka, užíval si večerů za Špitálkem ( Lemesem Lovasem mile popsaných jako „setkání umělců s ohnivou vodou“) a denních výletů a kdyby nemusel, zřejmě až do konce.
Folk úplně jinak a vokální imprese z Mexika
Na Folkových prázdninách má folk paradoxně dovolenou, říká produkční Renata, ale tak docela pravda to není. Koncerty domácích folkařů probíhají skoro každý den v oranžovém stanu, odklonění mimo hlavní podium vnímám ale jako správné: v zahraniční konkurenci takový folk neobstojí a upřímně, zabíral by tu spíš místo zajímavější hudbě. Náš folk je totiž bohužel až na světlé výjimky příliš – a k jeho smůle - zabetonovaný v letitém mustru plytkosti a předvídatelnosti a ve chvíli, kdy dochází ke konfrontaci s dejme tomu anglickým folkovým triem LAU, zastihujeme ho v plné nahotě jak moc se blíží skansenu. Své publikum na Folkovkách vždycky přilákal a proti gustu posluchačů nemám žádný dišputát, do oranžového stanu jsem ale pouze nakukoval. S naivitou, že mě některá z pro mne neznámých skupiny něčím zaujme, což se nestalo. A není to tím, že jsem zahleděný za hranice, český folk mě zkrátka v téhle podobě nebaví. Zůstává průhledným jak sklo, což obzvlášť vyznělo na koncertě americké písničkářky Jescy Hoop: s kytarovým doprovodem střídmým, že střídměji to snad ani nešlo, nicméně neobyčejným ( žádná sóla ani vyhrávky, kytara občas jako rytmický nástroj) a za pomocí sboristky, přetavila původně hutné rockové nahrávky do křehkých folkových písní na jaké jsme u nás pohříchu rezignovali. Jesca do nich vložila pouze svůj vypjatý, v náladách a odstínech proměnný hlas, přecházející do šepotu a recitace, plující po melodických baladách svobodně jako vánek; jako slastně nepřenosné médium. Takový folk chci poslouchat, protože mě v snad v každé frázi a harmonické změně nutí čekat co bude dál, zatímco ten náš k pohledu na hodinky, kdy už to skončí.
Bohužel takhle se to mělo se Sergejem Starostinem: začal skvěle, upoutal pozornost, ale neuhlídal se, určenou hodinu na vystoupení o hodně přetáhl a tím se připravil o výraznější přijetí. Publikum totiž utahal na rozmělnění vrcholných okamžiků do ztracena. Škoda, i přes neúčast jedné ze zpívajících sester Krasnopčevových, předvádí v novém projektu Zhyli-Byli se Sergejem Klewenskym celou škálu svého fenomenálního hráčského a zpěváckého umění.
Ojedinělý hlasový experimentátor Juan Pablo Villa z Mexika, co vystoupil před Starostinem, se přetažení vyvaroval. Skončil ve chvíli, kdy už lidé lapali po dechu. Nejčastěji spoléhá na svůj hlas a přístroj Loopstation umožňující na sebe vrstvit libovolný počet vokálních linek a vytvářet z nich smyčky. Vedle sebe perkusistu, co volně přecházel do alikvotního zpěvu, kytaristu a básníka. Villova bezeslovná, zvukově fascinující a spontánní vokální imprese nevycházela přitom z jednoho stylu či žánru a její kořeny ne vždy vyrůstají z mexické půdy.
Pablo Villovi se z hrdla vedle nádherných melodií dral agresivní bojovný křik, rytmické dýchání, mrazivé šeptání nebo cokoliv přírodního a tajemného. Doprovázel se na akordeon a unikátní dechový nástroj matófono, vlastně obyčejnou umělohmotnou trubku. A došlo rovněž na několik nádherných písní s texty, co mají vazbu na vymírající tradici polyfonního zpěvu provozovaného pouze v několika vesnicích mexického státu Durango. A cappella písně cardenche se určitě navždy zažraly jako červotoč do dřevěné klenby Jízdárny.
Když spousta návštěvníků rekapitulovala letošní zážitky, Juan Pablo Villa jim vycházel jako triumf vystouplý z naprostého neznáma. Do Evropy zajíždí poskrovnu a v Náměšti se ocitl díky spolupráci Michala Schmidta s obdobně zaměřeným, velikostí málem totožným, ale zdaleka bohatším festivalem v rakouském městě Kremž. A pak že to nejde.
Židovská hudba dnes
Shodou okolností, ale i souběžně s dramaturgovými plány se v Náměšti představila čtyřka reprezentantů současné židovské hudby. Za tu je u nás nejčastěji považován klezmer, ovšem tuhle tezi většina z nich nabourala. Anglická skupina Shtetl Superstars, americký zpěvák Daniel Kahn, kanadská písničkářka českého původu Lenka Lichtenberg, izraelský hráč na loutnu oud Yair Dalal a skotská kapela Moishe´s Bagel doložili, že spektrum židovské hudby je daleko bohatší a klezmer představuje pouze zlomek jejího značně širokého spektra. Daniel Kahn z amerického Detroitu dnes žije v Berlíně, kde založil kapelu Painted Bird a jeho hudbu lze označit za syrovou směs klezmeru, punku, brechtovského kabaretu a jidiš písní na pozadí černého, místy až nekorektního humoru s politickým podtextem. 
Když zahrál Internacionálu, vysvětlil proč, stejně tak o den později na hojně navštíveném workshopu sdělil důvod nezahrnutí svého, řekněme hitu, Six Million Germans. Pro porozumění: s textem o židovském komandu Nakam jehož cílem byla nikdy neuskutečněná pomsta zavraždit pomocí otrávené vody šest milionů Němců odplatou za stejný počet obětí židovského holocaustu. „Už ji na koncertech nedávám, vzbudila na obou stranách pro mě nepříjemné reakce,“ řekl Kahn. Na koncertě provokoval nejen publikum, ale i kapelu. Hrál na akordeon, malé ukulele z dřevěné bedničky, ještě menší zvonkohru a řval do megafonu. Jazyková bariéra občas vadila, ne všechny texty a průpovídky vyzněly naplno, i tak mám za to, že Kahn předvedl v Náměšti daleko vypjatější a dramatičtější koncert než předtím v německém Rudolstadtu, kde se a zcela pochopitelně, zaměřil víc na dialog s publikem.
Ten na Folkovkách nepodcenila londýnská kapela Shtetl Superstars vedená bývalým členem Oi Va Voi trumpetistou Lemesem Lovásem. Souznělo to s tématem čerstvého druhého alba A Day In The Life: smýšlený příběh chudého obyvatele z Východní Evropy uprostřed bohaté Evropské unie a o tom jak mu tady dávají vyžrat špatný akcent a původ. Lovás si od průvodkyně kapely Lucie Redlové (zahrála si na Folkovkách s Trabandem) nechal do češtiny upravit text skladby Funny English a se sestrou Maiya James zazpívali: „Všude kam přijdu, snažím se prostě zapadnout a říkám děkuji a prosím každému. A když otevřu hubu a snažím se promluvit, smějí se mojí skomolené češtině.“
I přes upravenou, akustickou podobu Shtetl Superstars zdvihli Jízdárnu ze židlí fantastickým klezmerpopem a sympatickým kontaktem s lidmi, kteří v jeho jevištní „kýčovité“ prezentaci okamžitě prohlédli záměr a jízlivý humor.
„Přijďte zítra na workshop, naučím vás skládat popovou klezmer píseň,“ loučil se rozesmátý, roztančený a bezprostředně komunikující Lovás oblečený ve stylovém bílém obleku a klobouku.
Přítomné v kapli sv. Anny rozdělil na tři party a každé zadal napsat krátký text na libovolné téma. Naše vypadalo asi takto: židovská dívka se dobře vdá za bohatého manažera a má hodně dětí, nejstarší se přihlásí do soutěže Superstar a zvítězí vlastním hitem. Natočí desku se svou oblíbenou kapelou a velkého koncertu se zůčastní celá rozvětvená rodina, kdy nadšený otec všechny okolo hostí dobrou pálenkou a maminka štěstím pláče. Další témata pojednávala o zmaru, tragédii a lásce. Přeložena do angličtiny je Lovás s kapelou spojil do jedné, namístě složené a vůbec ne odfláknuté skladby. Zpívalo a hrálo se společně. Záznam existuje. Workshop jak má být a užili si ho všichni: „textaři“ i Shtetl Superstars.
Zpěvačka Lenka Lichtenberg je rovněž původem češka, dokonce bývalá girls z Divadla Semafor, dnes žije v Kanadě a věnuje se židovské písni a studiu židovské historie. V Náměšti ji na arabskou loutnu oud a housle doprovázel Yar Dalal z Izraele a česká kapela poskládaná z jazzových muzikantů vedených kytaristou Davidem Dorůžkou. Slyšeli jsme tišší, komornější hudbu rezonující ne na první signální, ale uvnitř a pomaleji.
Na Folkovky se vrátili Moishe´s Bagel ze skotského Edinburghu v pozměněné sestavě a některým posluchačům citelně chyběl živelný houslista Gregg Lawson a je pravda, že skupina zahrála docela jinou, sevřenější, niternější hudbu než vloni, to ale nebránilo vychutnávání si umění basistky Emmy Smith, klavíristy Phila Alexandra a saxofonisty Frasera Fifielda.
Na Trampském potlachu s gregoriánským chorálem
Pro portugalskou skupinu OqueStrada to není východisko z nouze, ale příklon k realitě, poznání, že nezakrnět znamená mít otevřenou budoucnost: občas neúnosnou tragiku, národnostní nepřenosnost a teatrálnost zpívaných písní fado OqueStrada drze nabořila uštěpačným humorem a nebojácným odhodláním pobratřit ho s vitální vášnivostí francouzského bal-musette; rozvrkočených a roztančených písní, bez nichž si nelze – podobně jako bez šansonu – představit pařížské ulice a kabarety. A přidala africké a brazilské rytmy. Říkají tomu tasca beat a mají to hezky spočítané: 100% volnosti, 200% veselosti a 300% geniality. Jean-Marc Pablo, francouzský hráč na unikátní jednostrunný basový nástroj contra-bacia, tedy kbelík s tyčí a provazem, připomínal v tílku a kahotách našeho sokola ze strahovského sletu a kytarista a mandolínista João Lima neřízeného showmana (navíc vyhrál soutěž o největšího nosáče Folkovek). Duší OqueStrady je ovšem rozpustilá a charismatická zpěvačka Marta Miranda: z pohybu, gest, mávání záhybů pestrobarevných šatů a z hlasu přitom prosvěcuje její divadelní minulost. Báječný koncert.
Zatímco nočním předpremiérovým koncertem ve stanu vyzývalo anglické trio LAU (kytarista Kris Dever, akordeonista Martin Green a houslista Aidan O´Rourke) ke snění a skutečně připomínalo tvůrce vzdušných zvukových obrazů, den na to, po propařené, prohýřené noci s Kahnem, Shtetly a táborníky z kempu za Špitálkem a vstřebání ducha Folkovek, nasadilo tak odvázané tempo, že to chvíli vypadalo, že se pod Greenem rozpadne židle. Lau kombinují vlivy irských, skotských a anglických harmonií do na první poslech složitých, technicky brilantních, originálních skladeb, které po chvíli než by vás akademicky uzemnily, do vás napumpují pyrotechnickou energii až nevíte, jestli se vám to nezdá. Další z vrcholů festivalu a echo směrem k českému folku jak se to dá také zahrát.
Srbský houslista Lajkó Félix nenasadil avizovanou rychlost, v jeho působivé hře se spíš postupně hromadily emoce a spolutvůrcem atmosféry se mu vedle violisty Antalu Brasnyo stal noční park po němž umělecký kovář Pavel Tasovský rozesel kovové skulptury svých přátel. Velmi vtahující koncert bez jediného slova, s pouhou úklonou srbského Paganiniho na závěr.
To maďarský houslista a violista Róbert Lakatos s výbornou kapelou v níž zářil hlas Evy Korpásové se k publiku obracel aby dovysvětlil co vlastně hrají, přestože to bylo snad každému jasné: fantastickou muziku, jakési po stopách Bély Bartóka s romským feelingem. Pro mne osobně srovnatelným s Muzsikásem.
Naše hudební scéna velikostí neoplývá a vybírat z ní a neopakovat se vlastně není v lidských silách, v tom si nemá cenu nic nalhávat. Proto když Michal Schmidt opětně a poněkolikáté zve Hradišťan, Jablkoň, Traband, sourozence Ulrychovi ( coby Javory Beat), Katku Garcia, Lenku Dusilovou (tentokrát s Eternal Seekers), Druhou trávu nebo Spirituál Kvintet ví co dělá a především za jeho rozhodnutím hledejme dvě jistoty: všichni pokaždé něčím překvapí a všichni jsou v Náměšti už jako doma; zkrátka sem patří.
Vrátil se i věrný fanoušek Folkovek, světoznámý irský písničkář Glen Hansard a milého bonusu se návštěvníkům dostalo s nečekaným příjezdem Markéty Irglové, která si s bývalým parťákem střihla několik skladeb.
Od jednoho pražského novináře k nám dorazilo upozornění, že se v Náměšti nacházíme na Trampském potlachu (MfDnes 29. července). Nepřipravenost – bez usárny, vojenských kanad a maskáčů, jen tak v civilu – nás nejvíc zamrzela o půlnoci v kostele sv. Jana Křtitele při koncertě Schola Gregoriana Pragensis, ale příště se v parku určitě zapálí vatra, aby mohla vlajka letět vzhůru.
Ke sboru dvě milé příhody: nejprve si překvapivě zahostoval na koncertě skupiny Jananas („protože o nich zpíváme a když už jsou tady“) a když nemohli v noci před vlastním vystoupením otevřít těžké dveře a kostelník jménem Skoumal jim je pomohl otevřít, za odměnu se mu od Gregoriánců dostalo písně Když jde malý bobr spát.
Jak Ďoubal nemístně rušil práci Jarmila Pavláta
Očekávanou událostí Folkovek byla výstava Z historie blues, která o blues jako hudbě nepojednávala, nýbrž osvětlovala vznik názvu a přiblížila život v pootrockém období za pomocí unikátních artefaktů zapůjčených z muzea v americkém Memphisu: brusle, vrtáky, kramle, hřebeny, násady, hřebíky, vše v modré barvě firmy Chemical & Natural Blue Colours Companym z Alabamy.
Kurátor výstavy Jarmil Pavlát ale několik hodin před vernisáží svou účast vzdal a tak průvodní slovo toho dne i v pěti následujících vedl v jeho zastoupení s Folkovkami léta pevně svázaný výtvarník Rosťa Pospíšil. Mohl to sice působit dojmem, že Pavlátovi krade show, ale nebylo tomu tak: Pavlát by například nikdy své šokující znalosti a výsledky bádání nesděloval publiku čtením z papíru, ale přednáškou spatra a neustále nehulil doutníky, protože dbá na své zdraví. To jen tak na okraj. Ale jinak všechna čest Rosťovi za to, jak Pavláta bleskurychle nahradil.
Z přednášek vypichuji tu od prof. Miloše Štědroně: Antonín Dvořák – od laendleru přes deutscher tanz, saltus germanici,polku, „slovanské tance“, humoresek až ke gospel songu a ragtimu. Několik analytických úvah.
A za pozornost stála i ta závěrečná: ozvěny blues od zlých otrokářů vykořisťovaných amerických černochů v bývalé československé popmusic. Výběr skladeb sestavil Jaromír Kratochvíl z vydavatelství Indies Happy Trails a zahrnoval Pavla Lišku, Helenu Blehárovou nebo závěrečné blues Kalná řeka v podání Rudolfa Cortéze. Dramatický text od Jana Wericha – „Nemluv moc a nekoukej, jen když děláš seš oukej, přehni hřbet a klekej rád, nauč se denně umírat“ – přivedl šokovaného výtvarníka Pospíšila k úlevnému sdělení: „Jsem rád, že jsem se narodil bílým rodičům.“
Jako rušivý element poslechu hodnotných skladeb, vzácných reminiscencí na blahá socialistická léta našeho mládí prostá vykořisťovatelského kapitalismu, se ukázal být jinak vcelku „dobrý“ moderátor Folkových prázdnin Ďoubal. Jeho nemístné vtipkování během písně zpěváka Pavla Lišky spolehlivě odhalilo jeho politicky pokřivený charakter a absenci sociálního cítění. A v neposlední řadě vztahu k dobrému umění.
Janáček versus Helena Vondráčková
Kolokvium je další zvláštností Folkovek: dvoudenní série přednášek etnomuzikologů, skladatelů, vědců a hudebních publicistů uspořádaná později v tištěném sborníků (k nahlédnutí ZDE). Má letitou tradici a představuje lidsky velmi milé, neprofesorské a podnětné setkání s hovory o často velmi rozdílných hudebních kulturách a zkušenostech. Vyměňují se tu poznatky, výsledky výzkumů, názory a kolokvisti se často i „pohádají“ a to za přítomnosti veřejnosti, která takové počínání sledujeme pobaveně, protože z toho vyplývá, že ti odborníci jsou také normální lidé, akorát že sympaticky zažraní do svého oboru. 
Pro letošní, již osmé, kolokvium byl zvolen název Od folkloru k world music: Cesty za vizí, což je docela otevřené téma, takže Dr. Lubomír Tyllner se vrátil k našim sběratelům co předešli dobu, Daniela Stavělová připomněla význam a spiklenectví souboru Chorea Bohemica, Jarmila Procházková z archívů vytáhla materiály dokumentující jak Leoš Janáček s fotografy zachovával vesnické tradice na Moravě. Jako vždy prostor svým charismatem, vědomostmi, pohybem a humorem (asexuální striptýz) zaplnil profesor Miloš Štědroň když mluvil o zhudebňování postmoderních hudebních vizí. Aleš Opekar doložil, že našim největším hudebním darem světu je polka od Nymburka a Petr Dorůžka, jak je pojem blues relativní. Jan Sobotka (mluvil o bratrech Seegerech) a Irena Přibylová (o otci bluegrassu Billu Monreovi) pak na tohle téma rozpoutali debatu, z níž vyplynulo – hlavně od Honzy – aby přes všechna ta portugalská, pouštní a jiná blues nadcházející generace nezapomněli, že se původně jednalo o hudbu od Mississippi.
Pokud se někdy budete chtít zúčastnit neformálního povídání o nesmírně zajímavých tématech, přijeďte do Náměště na kolokvium. Na upnuté rozumbrady s mimoňským pohledem tu rozhodně nenarazíte a večer si s nimi na koncertech můžete dát sklenku vína. Nebo dvě.
Ubytovací, stravovací a zásobovací referent George nechal účastníkům kolokvia k odjezdu na oběd přistavit limuzíny (jel jsem dokonce s pánem v kloubouku a bílých rukavicích) a před restauraci rozvinout červený koberec. Tato po Michalovi Schmidtovi a šéfové festivalu a MěKs Věře Szemlové (moc díky za vše) nepřehlédnutelná osobnost pořádá své vlastní Kolokvium: rafinovanou syntézu bezmezného obdivu ke zpěvačce Heleně Vondráčkové a vlastních příhod ze života podaných na způsob Vlasty Buriana. Tentokrát ve čtvrtek do backstatge Jízdárny sezval George odborníky a přátele na referát o návštěvě koncertu Heleny Vondráčkové ve slovenských Medzilaborcích. Podrobný popis čtyřhodinového osobního setkání s populární star nepřešel jako obvykle ve zpěv známých hitů, nýbrž ve sled zamyšlení nad životem paní Heleny a otázku George směrem k Petru Dorůžkovi, koho podobně zbožňuje on. Dostalo se mu zajímavé odpovědi: “Od pěti let Franka Zappu.“
Pak následovala volná debata o nebezpečí pozření pštrosích vajec, přepravě vojenským vrtulníkem do vinného sklípku a skvěle vydařeném ročníku Folkových prázdnin. Počasí nepočasí.
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
