Gradující africký tranz, Grande dame z Amazonie a šansony ze Záhřebu.
14.07.2017 | Zatímco v minulosti překonával nejvýznamnější středoevropský festival world music, folku a tradiční hudby rekordy v počtu vystupujících z celé planety, letos přidal návštěvnický a se sto tisícovým davem dosáhl podle organizátorů kapacitních limitů.
Hledejme za tím souhrn několika faktorů: ideální slunečné počasí, skvostný program, Skotsko coby Magická země, neutuchající zájem Němců o neznámou hudbu a koncerty skotské písničkářky Amy Macdonald, izraelského poprockera Asafa Avidana a reggae legend Toots & The Maytals.
Je to od dramaturgů běžná a letitá praxe dát lidem po celodenním vstřebáváním exotiky možnost mainstreamové pauzy, zdá se však, že tentokrát se do německého (a nejen německého) vkusu trefili nejvíc, což v některé dny vedlo k vyprodání festivalu a praskání areálu parku ve švech. Že za tím stáli převážně jednorázoví návštěvníci toužící spatřit především zmíněné osobnosti se ihned poznalo: po skončení koncertu odcházeli. Každopádně i těch co přijeli na celou dobu přibylo, takže jste museli do obvyklých front před divadlo, kostel nebo na menší scény dorazit z předstihem. Atmosféře festivalu to na pospolitosti a vstřícnosti vůbec neubralo a divit se nestačila ani kultovní americká písničkářka Ani DiFranco: "Závidím vám. Pít víno ve skle, koupat se nazí v řece a nechat děti stavět dřevěný dům s kladivy a hřebíky by v Americe nikdy neprošlo."
Představila nové, funk-rockově výbušné album Binary nekompromisně reagující na globálního chaos a politický zmatek v USA a proč je Ani považována za aktivistku a feministku dokazovala během uvolněné komunikace s publikem. Servítky si opravdu nebrala a s úsměvem od ucha k uchu dokázala shodit i sama sebe. Binari s ní natáčeli třeba saxofonista Maceo Parker nebo houslistka Jenny Scheinman a přestože Ani na turné doprovázejí méně známější hráči, poznat se to vlastně nedalo. Už jen tím, že se v Evropě objevuje zřídka představovalo její vystoupení vedle hudebního zážitku pro leckoho první a vzácnou příležitost vidět vlivnou písničkářku naživo.
Sanfranciská skupina Rupa & The April Fishes vedená zpěvačkou indického původu Rupou Marya oslavuje kulturní diverzitu v pěti jazycích a zvolna střídá francouzský šanson, punkrock, gypsy swing, tango, cumbiu i americký folk 60. let. Oproti dřívějšku - a hlavně po období poslední zadumané desky Oval - přidali na drive, což je s ohledem na dvanáctiletou existenci dobrá zpráva. Jinými slovy, jsou pořád báječní a Rudolstadt si je na první dobrou zamiloval. U progres-folkrockové kapely Bears Of Legend z Québecu se to tvrdit nedá: vůbec nejde o to, že ta hudba není určena povrchním posluchačům, jako spíš o to, že je až příliš zahleděná do sebe. Takže přes všechno velké očekávání tak trochu zklamání.
Afrika: Tuaregové z Alžírska, grioti z Mali a funky z Kinshasy
V den první zahráli Jupiter& Okwess z konžské Kinshasy způsobem jako by měl být tím posledním. Za pozváním nestál spiklenecký předpoklad, že leader a zpěvák Jean-Pierre Bokondji aka Jupiter strávil mládí ve východním Berlíně a s publikem plynně konverzoval německy, dramaturg Bernhard Hanneken nemohl nevzít do úvahy fantastické nové album Kin Sonic a fakt, že se kapela nachází v absolutní vrcholné formě a to je co říct, když jsme si vlastně totéž mysleli loni po jeho vystoupení na Colours. Také Jupiter ve studiu spoléhal na hvězdné hosty - Warrena Ellise od Nicka Cavea nebo Damona Albarna - v Rudolstadtu si na ně ale během afro-rockové-funky jízdy nikdo ani nevzpomněl.
U Afričanů obecně platí že energii přijímají z publika a pokud zažehne jiskra, dokážou přejít do neuvěřitelných rytmů a divokosti. Tuarežská kytarová hudba assouf staví na hypnotičnosti a graduje postupně třeba i celé hodiny, leč na festivalech tolik času k dispozici není a tak když dostala kapela Imarhan v Rudolstadtu skoro devadesátiminutový prostor, koncert končil málokdy slyšeným tranzem. Došlo přitom k zajímavému okamžiku: lidé nejenže v úmorném vedru neodcházeli, naopak spíš přicházeli a nechávali se tuarežskými rockery v tanečně pohltit. Imarhan vedení kytaristou a zpěvákem Iyadem Ag Ibrahimem aka Sadamem pocházejí z alžírského města Tamanrassetu a oslovují hlavně druhou generaci tuarežských ishumar: dětí malijských exulantů narozených v Alžíru. Cílí na ně i hudebně: assouf sice prokrvují funky, blues a rockem, od výrazných západních vlivů se ale drží dál, což stvrzuje produkce debutového alba svěřená baskytaristovi Eyadou Ag Lechemu od slavných Tinariwen i koncert rytmicky řízený dvěma fantastickými hráči na akustické perkuse.
Senzací se Trio da Kali stalo už na veletrhu Womex: kdo měl možnost trio malijských griotů v malém sálu tehdy vidět, nepřestával o něm mluvit až to bylo podezřelé. Důvod umělecké záruky se brzy ozřejmil: úchvatná zpěvačka Hawa Kassé Mady Diabaté je dcerou legendárního Kassé Mady Diabatého, mladý hráč na loutnu ngoni Mamadou Kouyaté syn velkého Bassekou Kouyatého a o málem geniálním mistrovství Lassana Diabatého na balafon se ví od časů kdy jsme ho slyšeli hrát v superskupinách Afrocubism a Toumani Diabaté’s Symmetric Orchestra. K nadšení delegátů Womexu se nakonec přidal i David Harrington prohlašující spolupráci Kronos Qartetu s Trio da Kali ze jednu z nejkrásnějších.
Balafon, ngoni a hlas můžeme brát za nejstarší griotské nástroje a v tak krystalicky čistém souznění je dnes uslyšíte už pouze v Mali, a i tam spíš na okraji hudební scény, dávající přednost modernější hudbě a hip hopu. Před poučeným rudolstadtským publikem si trio dovolilo takřka nevídané: ponořilo se do velmi komorních a dlouhých griotských eposů postavených na příbězích ze středověké říše Mali. Hawa si hlasem přesto venkovní podium okamžitě podmanila a při vší úctě k ní a Kouyatému držícímu převážně rytmickou linku, hlava snad nikomu nebrala bravúra Diabateho. Jestliže se o harfě kora říká, že v ní můžeme slyšet snad všechny griotské styly s flamencem a funky navrch, dřevěný xylofon balafon do svého zvuku díky Diabatému absorboval jazz, klasiku, minimalismus a kdo ví co ještě. Pořád jsme přitom poslouchali výhradně tradiční griotskou hudbu. Neuvěřitelný koncert, kdy lidé odmítali trio pustit z pódia.
Další předpokládaný vrchol měl přijít s židovsko-arabským orchestrem El Gusto složeným z alžírských a francouzských hudebníků, těsně před festivalem ale přišla zpráva o neudělení Schengenského víza, takže namísto radosti zavládl smutek provázený naštváním na úředníky.
Koketující učitelka dějepisu
Zpěvaček v požehnaném věku, kdy už by dávno měly jen doma zpívat pravnoučatům, poslední dobou přibývá: na podium je přivádějí nebo dokonce přivážejí na vozících, během koncertu musí sedět a prvotním dojmem je často ustrnutí nad viditelnými stařeckými neduhy - než začnou zpívat, pak je veškerý soucit ta tam a přichází údiv nad neobyčejnou energií a odvahou. Osmdesátileté Doně Onete z brazilské Amazonie drtí uši rocková kapela kluků o mnoho generací mladších a přesto ji emocionálně chraplavým hlasem válcuje, koketně se u toho nakrucuje na židli a stačí smyslně flirtovat s chlapy v publiku. Září štěstím a bodejť by ne: osud tomu chtěl, že zpívat na veřejnosti ji bylo umožněno teprve před patnácti lety.
Pochází ze severobrazilského města Belém, centra Amazonie proslulé tanečním stylem carimbo zařazeným na seznam UNESCO z jehož rytmů se odvíjí povaha střídavě divokých a romantických písní, k nimž Dona přidává bolero, bossa nova a něžné balady v nichž se odrážejí africké, indiánské a evropské kořeny. "Grande dame of Amazonian song" je dnes velvyslankyní amazonské hudby z Belém, která postupně, tak jako dříve tropicália nebo mangue beat, infikovala brazilskou alternativní a undergroundovou scénu. Odtud napojení Dony na rockovou skupinu, kdy setkání prý zaskočilo obě strany: zpěvačku překvapilo, že ji mladíci znají a je zase její stáří; k tak bujnému hlasu si na radiových nahrávkách přiřadili daleko mladší osobu a ne důchodkyni.
Dona zpívala odmala na katolických oslavách, se svatbou ale přišel striktní konec: manžel o hudební kariéře nechtěl ani slyšet. Většinu života proto Dona strávila za školní katedrou a hodiny dějepisu prokládala zpěvem vlastních a nasbíraných písní. Teprve jako vdova se vrátila k hudbě. A o čem stará dáma třeba na letošním druhém albu Banzeiro zpívá? No, divili byste se: o lásce, sexu, šťourá do sociálních témat a ke skladbě The Line of the Rainbow podporující LGBT komunitu uvedla: "Napsala jsem ji po sebevraždě mladého fanouška, který neměl odvahu svěřit se rodičům a okolí, že je gay. Jako bývalá učitelka přece o těchto věcech nemohu mlčet."
"Jedna z pěti kolumbijských kapel, které nutně potřebujete vidět," tvrdí Peter Gabriel o výtečné směsi salsy, cumbie a hip hopu od nažhavené kolumbijské kapely La Mambanegra a nebylo důvodu mu nevěřit; ostatně přes bránu jeho festivalu Womad prošla do Evropy také Dona Onete. La Mambanegra zavírala sobotní program a pokud organizátoři očekávali rozpoutání pořádného tanečního pekla, dočkali se.
Robert Burns v hebrejštině a gypsy swing ze Záhřebu
V rámci Magické země bylo možné slyšet skutečně reprezentativní a pečlivě zvážený výběr skotské hudby s všeříkajícím podtitulkem: From bagpipes to club beats. Zahrnoval dnes už světově proslulou vynikající skupinu Breabach, famózního dudáka Freda Morrisona, tradiční folkařku Mairi Campbell, elektrofolkové Niteworks, dravou kytaristku Annu Massie v duu s akordeonistkou a zpěvačkou Mairerad Green a pop písničkářku Amy Macdonald. Jak je v Rudolstadtu zvykem, všichni odehráli několik koncertů, takže i v tom obvyklém nestíhání bylo možné při troše vůle všechny vidět. Unikátní projekt A Man For A’ That – A World Music Tribute To Robert Burns neboli písně skotského národního poety převedené svých jazyků a interpretací umělců z Izraele, Polska, Indie, Etiopie nebo Portugalska se celkem pochopitelně odehrál jen jednou a ti co se vydali na hrad nelitovali.
Platilo to také u písničkáře a skvělého kytaristy Branko Galoiće ze Záhřebu, žijícího postupně v Amsterodamu a Paříži: jeho kapela Skakavac Orkestar není jen další variantou na "balkánský styl", to by v ní vedle dechů nehrálo cello a trumpetistka nebrala do rukou v několika skladbách dudy. Balkán, ska, pop a rock střídá Branko tichými melancholickými písněmi a svéráznými verzemi francouzských šansonů. Zpíval i vlastní v angličtině a především, fantasticky gypsy swingově hrál na akustickou kytaru. Překvapení se vším všudy.
Další přišlo z
nečekané strany: podobně jako u Balkánu je dnes až nekriticky přijímáno vše z
Islandu. Avizovaná "hudba pro snílky a nešťastníky v lásce" tudíž moc
šancí zpěvákovi a multiinstrumentalistovi Helgi
Jonssonovi nedávala, podobná klišé nastavená řečmi o tajemném přírodním
mysticismu se totiž až příliš často vztahují na obyčejný průměr. Ani autor
těchto řádků neměl zprvu moc chutí na koncert zajít, doporučení přátel nakonec
podlehl a dobře udělal: Jonsson má nejen
nádherný hlas, ke všemu hraje na trombon a klavír a vytahuje na světlo pomalu
plynoucí, uvnitř přesto dramaticky se vlnící impresionistické skladby hodně vzdálené
běžné islandské produkci a dotažené do krásy sborovými vokálními harmoniemi
členů skupiny, mezi které patří Helgiho manželka, známá a respektovaná
písničkářka Tina Dico.
Jiří Moravčík
Foto: Yvetta Stránská
