Semknuti sluncem, hudbou a čímsi navíc
31.08.2018 | Festival bez ochranky, se samými dobrovolníky? Se starostou hledajícím místnost pro kolegy, když svou zasedačku uvolnil pro konferenci Kolokvium? Chleba s pomazánkami pro muzikanty namísto opulentních hostin? K tomu všudepřítomné výtvarné pábení Rosti Pospíšila a hudební dramaturgie, která by se měla vyučovat na školách? Zkrátka: na škále od jedné po radost, nepřestávají být Folkovky radostí na druhou.
Festival má navíc doslova kouzelnou sílu vtáhnout návštěvníky do děje i proti jejich vůli. Letité, stejně jako ty nové, semknuté během týdne do jedné rodiny, což není klišé, ale skutečnost. Po pár dnech se tu málem všichni znají, navzájem zdraví a nasměrovávají: "Ty komiksy o komunistických lágrech musíš vidět!."
Pokud jde o výstavy, letošní téma O paměti kladlo ve spolupráci s Post Bellum důraz na nezapomínání. Komiksové příběhy Ještě jsme ve válce a fotografie Lukáše Žentela připomněly hrůzy války a totalitního komunistického režimu – nabídly příběhy skutečných lidí: obětí holocaustu, převaděčů přes železnou oponu, pilotů RAF, vězňů, ale i estébáků. Programově na výstavy navázal Biograf paměti: na filmy doplněné přednáškami a setkání s tvůrci - Skauti bez lilie, Nic jako dřív nebo Legenda o svatém Juliovi - se sice nehrnuly davy, fakt, že si sem návštěvníci Folkovek cestu našli, nicméně posvěcuje snahu organizátorů rozšiřovat i jiné, než hudební obzory; což těší obzvlášť zvlášť při pohledu přítomnou mládež. Orientovat se v dnešní rozjitřené době není snadné, zdravý rozum dostává často na frak a mnozí skáčou na lep populistům, politickým grázlům a nacionálním xenofobům, kdy jednou z cest jak z toho vybřednout, je nastavovat zrcadlo minulosti jako výstrahu před možnou budoucností.
K dalším výstavám: přes šedesát velkých pláten Několik kroků od světla akademického malíře Tomáše Rossího ohromilo abstraktním viděním, zatímco Krajiny okolo Náměště nad Oslavou nabídly obvyklou - a znovu nádhernou - rozpustilost Rosti Pospíšila, který během vernisáže ve stodole Galerie 12 představil novou hudební skupinu Pervert & Moron: Jitka Šuranská na housle a on sám v roli sebevědomého perkusisty, propalujícího doutníkem zcela mimo rytmus nafouknuté balónky. Galerie 12 Lídy a Pavla Tasovských zvala i na jinou fascinující výstavu: Brut Jiřího Slívy.
K tomu desítky výtvarných dílen, workshopů, setkání s umělci, besed, dětský program, velkolepá Nedělní zahradní slavnost v režii Matěje Formana....ať se nikdo nezlobí, ale budete marně vzpomínat, kdy jste měli možnost navštívit festival, na němž se tak přemýšlivě a přirozeně propojuje hudba s poznáním a uvolněnou zábavou. A potom: už tím, jak je hudební program dramaturgicky pečlivě sestaven, dává festival na vědomí, co si o hudbě myslí. A tak jsme se v žáru slunce, sblížení hudbou, posílení přátelstvím a vírou, že cizinci mohou být našimi bratranci, mohli letos stát svědky koncertů uchvacujících smysly i těla; nostalgicky těšících i unášejících do míst, kam mnozí dosud nestačili dohlédnout. To už ze strany dramaturga Michala Schmidta dávno není o odvaze riskovat, ale o přesvědčení, že tohle je ta správná cesta a kdo se s ním na ní vydá, neprohloupí a na konci vystoupí obohacený; nebo minimálně poučenější a připravenější.
Tance a setkání s příčinou
Pro Michala mluví skutečnost, že hudbě naslouchá nejen z pozice dramaturga nuceného vyjít návštěvníkům naproti, ale také jako citlivý člověk, stranící hudbě spíš vnitřní než venkovní síly, o které je ovšem přesvědčený, že by měla zámecký park rozeznít. Tenhle zdánlivý rozpor přitom dokáže obdivuhodně skloubit: posluchačsky náročné koncerty pak volně přecházejí do katarzního tanečního veselí. V tomhle směru letošní trháky - italští ambasadoři tarantely Canzoniere Grecanico Salentino posíleni o světoobčana, britského písničkáře Pierse Facciniho a energická kapela BandAdriatica - sice mají strhující, až tranzovní tanec v DNA, dáte-li si ale práci se čtením textů, zjistíte jak pevné a nekompromisní názory na dnešní civilizační, politické a ekologické démony mají, včetně tíživého, katastrofě se blížícího problému imigrace. Přidejme k nim sympatické kyperské trio Monsieur Doumani, vytahují ze samého dna zanikající tradiční hudbu Kypru, ostrova od roku 1974 díky řeckým nacionalistům a turecké okupaci rozděleného Zelenou linií OSN na kyperskou část a nikým neuznanou Severokyperskou tureckou republiku, střeženou početnou tureckou armádou. Nezatínají výhružně pěsti, nic takového z té se vším všudy skočné hudby slyšet není, politika a ostrá vyjádření, třeba ohledně ničení přírody, skladbami přesto hýbou: "Jaký by to byl život beze strachu, propagandy, hranic, ostnatého drátu a zbraní". A o tom to na Folkovkách je: apely jsou tu podávány po jemných dávkách. A jen tak mimochodem: všechny tři zmíněné kapely letos vydaly naprosto skvělá, světovými recenzenty do nebes vychválená alba.
„Jsme mnohem propojenější a máme mnohem více společného navzájem, než věcí, které nás rozdělují," tvrdila vždy neonacistou v roce 2016 zavražděná britská poslankyně Jo Coxová. A za oslavu rozdílnosti můžeme považovat také koncert mezinárodní vokální skupiny Voxtra usazené v Belgii neboli multikulturní fúzi polyfonie ze Sardinie a Albánie, písní runo a joiku z Finska, beko blues z jihozápadu Madagaskaru a folku z Belgie, kdy žádnému jedinečnému hlasu není upřeno právo být rozpoznán a slyšen. Nádherný zážitek; i vokální dílna na zámeckém nádvoří. Ani za spojením autentické tradiční španělské skupiny Vigüela a polské Kompanie Janusze Prusinowskeho a zpěvačky Marie Siwiec nelze hledat kalkul, pouze radost z navázaného přátelství.
Naplánovaná setkání se na Folkovkách od prvního ročníku s Třemi hlasy pod taktovkou zpívající houslistky Jitky Šuranské vzdalují běžným rezidenčním projektům díky pracovní atmosféře, která, jak z minula dobře víme, se blíží spíš přátelskému hudebnímu dialogu, jehož pointou nebývají koncerty nalajnované od začátku do konce, ale vystoupení, kdy má posluchač okamžitě pocit, že tu jde o něco víc, přičemž až do konce nedokáže odhadnout jak vysokého pulsu se jednotlivým skladbám dostane.
Letošní projekt Perkuse a hlasy nad Oslavou předčil předešlé národním příslušenstvím zúčastněných: zpěvačky Iren Lovász (Maďarsko), Emilia Mårtensson (Švédsko) a Monica Akihary (Nizozemsko/Molucké ostrovy) doprovázeli perkusisté Adriano Adewale (Brazílie), Horváth Kornél (Maďarsko) a I Made Subandi (Bali) a a další členové skupin Groove & Voice, Boi Akih a Elida Trio, představující se samostatně v Nočních koncertech. Nejsnáze, marná sláva, se publikum identifikovalo v moravských a maďarských lidovkách, zbývající kompozice, v nichž se přeléval jazz ( občas i freejazz) s náznaky artrocku, už neměly tak přívětivější strukturu a rytmicky v improvizačních plochách vybíraly co chvíli jiné zatáčky. Hodně se tleskalo kytaristovi Nielsu Brouwerovi a basklarinetistovi Tobiasi Kleinovi, jinak všemu vládly především temperamentní zpěvačky - ať už společně, nebo každá zvlášť. Závěrečná skladba na způsob cumbie možná naznačila, že být takových víc, projektu by to koncertně pomohlo. Počkejme si však na album, v té hudbě bylo totiž pořád co objevovat a tak nám třeba leccos uniklo.
Britští folkaři, strážnické písničky po americku a Frigg
Folkové prázdniny už léta fungují coby takřka výhradní dovozce toho nejaktuálnějšího z britské folkové scény. Ne snad z potřeby, když ne nikdo jiný, tak proč ne my, ale z přesvědčení, že od časů, kdy scéna přestala trpět nostalgií, nabízí opravdové hudební skvosty, registrované celým světem. Čerstvá a skvělá alba dvojice Josienne Clarke & Ben Walker, písničkáře a kytarového génia Johna Smithe a skotské skupiny Breabach dramaturgovo pozvání jen podtrhla.
Smith si s úžasnou kytarovou hrou a výjimečným hlasem hledal k publiku cestu nejdéle: teprve v závěru, kdy nasadil své nejznámější skladby, potlesk zesílil nejvíc. Zato Josienne s Benem měli všechny v parku v hrsti natotata a nestačili se divit, jak pozorně a empaticky je jim nasloucháno i ze vzdálených dek, kde posedávaly maminky s dětmi. To Breabach pod ně okamžitě foukli pořádný uragán s ohniskem v naprosté hráčské virtuozitě, kdy rozum zůstával stát. Platí to rovněž pro sedmičlennou finskou skupinu Frigg, podobně jako Skoti, představující dnes světový fenomén. Měla to o to težší, že před ní sedělo malinko jiné publikum: zástupce sponzorů, "hosté na otočku" a sem tam nějaký politik. Vůbec se s nimi nemazali a tím pádem si je okamžitě strhli na svou stranu uměním, z něhož opravdu padá brada. Na tenhle "zahajovací koncert" se bude ještě dlouho vzpomínat. Což je dobře: ti, bez jejichž podpory by festival nikdy nezískal takové renomé, se mohli na vlastní oči a uši přesvědčit, co je pro něho nejpodstatnější, tedy hudba mimo běžné kategorie.
A to je i Dálava, vedená zpěvačkou Julií Ulehla a kytaristou Aramem Bajakianem. Přijela v komplet sestavě a my tak měli možnost slyšet poprvé hutný rockový zvuk z posledního alba The Book of Transfigurations. Bleskurychlý průzkum mezi přihlížejícími odhalil nepřekvapivý názorový rozstřel: nadšence pro americkou transkripci strážnických písniček střídali zarputilý odpůrci. Těm nejvíc vadil prý afektovaný projev Julie, jenomže ten k tomu patří - i se vší operní a hereckou minulostí a potřebou se koncertu naprosto oddat, sáhnout si až na dřeň emocí a pobíháním mezi lidmi takříkajíc vypustit osobní páru. Každopádně, skeptikům navzdory, jeden z letošních vrcholů.
Blues, které není blues
Africkou hudbu nikdy tak docela nepochopíte, aniž byste vzali do úvahy její historii. A je jedno, jestli posloucháte někoho žijícího v Mali nebo z evropské diaspory. Zatímco k tradici se víc tulící hudba nasává podstatu z griotských legend, podle nichž mají skoro ve všem prsty džinové, ta moderní se shlíží v západních formách, staví na kombinaci moderny a odezvě z místních realit. Tuhle tezi zlehka nabourává akustické Trio Da Kali: rodné malijské Bamako fenomenální zpěvačka Hawa Kasse Diabaté, hráč na loutnu ngoni Mamadou Kouyaté a balafonista Lassana Diabaté opouštějí jen když vyjíždějí na turné. Nejúspěšnější album world music loňského roku Ladilikan však natáčeli v New Yorku s proslulým Kronos Quartetem a pokud jde o texty, cílí jak na moudrost griotských eposů, tak na glosování aktuálního dění v Mali i v Africe. Skladbu Ladilikan, skrývající v názvu slib žít v duchu toho o čem zpívám, vztáhlo trio k válce na severu Mali, kde k bohu se obracející džihádisté zakázali hudbu. "Jste pokrytci. Nemůžete se v pátek modlit a v sobotu jít a sekat lidem ruce a vraždit malé děti," slyšíme zpívat Hawu.
Někdy v půlce koncertu malijského kytaristy a zpěváka Boubacara Traorého, doprovázeného francouzským harmonikářem Vincentem Bucherem a malijským hráčem na calabash, zaznělo z úst českého bluesového experta: "Tohle ale není žádné blues." Bodejť by také bylo: termíny pouštní nebo africké blues jsme si vymysleli my Zápaďáci, Malijčané se jim pouze usmívají a nechávají nás při nich, nicméně vědí své: takhle na kytaru hrají odpradávna, od chvíle, kdy na její hmatník přenesli hráčské techniky ze strun kory a louten. A to, že kdesi u Mississippi jejich předci, tedy otroci zavlečení sem ze západní Afriky, začali hrát hudbu, nazývanou později blues, vnímají jako potvrzení toho, že má svůj původ u nich doma. Šestasedmdesátiletý Traoré se srovnávání s americkými bluesmany - na rozdíl od velkého Ali Farka Tourého, kterého tím vždycky spolehlivě naštvali - nebrání a ani nemá důvod. S Bucherem našli ideální propojení americko-evropských bluesových postupů a typického melodického afrofunku, tedy rytmické hudby úzce svázané s mandinskými tradicemi a danssa rytmy rodného města Kayes, ležícího na hranicích se Senegalem. Traoré si koncert i na svůj věk viditelně užíval a s Bucherem asi nejvíc zaujali tím, jak se vzdalovali a přibližovali k mikrofonům. Hledejme v tom symboliku: jakoby se vzdalovali od Afriky a přibližovali k americkému blues a naopak se od něho odpoutávali a vraceli ke zřídlu.
Písně s osobní garancí
Domácí hudba je a není na Folkovkách úlitbou konzervativnější části návštěvníků: i na ně musí ale dramaturg myslet, dá mu to ale asi nejvíc práce, to když se chce od jiných festivalů odlišit a nemá v úmyslu neustále točit ty samé kapely, byť o ně lidé stojí. Zahraniční hosté nemusejí nic tušit o nesmírné popularitě Spirituál Kvintetu, Michalu Pavlíčkovi, překvapivě spojeném s Druhou trávou, Honzovi Hrubého, slavícímu sedmdesátiny nebo Ondřeji Havelkovi a jeho Melody Makers, přesto jim však neunikne jejich nadšené přijetí a sborové zpívání evidentně pod kůži zarostlých písní. Buďte ale ubezpečeni, že takhle to chodí i za hranicemi: setrvalá úcta k domácí hudebním legendám se nosí i tam.
Ozvaly se hlasy, proč s kultovní irskou skupinou Interference nepřijel Glen Hansard. Dovolte osobní poznatek: jenom dobře, že se v Náměšti neobjevil. Strhl by na sebe totiž největší pozornost, kdy by možná nezaslouženě zapadlo jak schopní jsou nést prapor vzpomínky na Ferguse O'Farrela sami. Na způsob všichni za jednoho, jeden za všechny. Daleko víc jsme si tak mohli vychutnat vrozené odhodlání Irů užít si O'Farrelovy a jejich vlastní výsostně melodické písně bez tlumených vášní - odžité, protrápené a nikdy nepozbývající optimismus. Písní s osobní garancí, proložených chvějivou žízní po životě.
To srovnání vůbec nekulhá: s podobnou kůží jde na trh, také Jakub König v projektu Zvíře jménem podzim. S "písněmi pro ty co chtějí být na chvilku šťastní" posluchače zatáhl hlouběji do sedaček, až se sám divil, jak vnímavě potemnělým textům nadnášeným mohutnými postrockovými refrény naslouchají. Hledačsky se z ní totiž dere přítomnost, nové myšlení a nazírání světa. Je to hudba o snaze najít si kotviště, nezdevalvovaná vršením prázdných klišé.
Daleko složitěji, i když ne zas tolik, na to s vizuální podporou šlo elektro-folkové trio Pátí na světě. Ivan Palacký, Petr Fučík a Tomáš Doležal také vyrukovali s jasnou motivací: být šťastný do té míry, do jaké nám to bude umožněno. Jejich noční koncert se sice dost vymykal z programu Folkovek, i taková hudba ale do Náměšti patří. A zaplaťpánbůh, že na ní dramaturg nezapomíná.
Jemu i všem jeho kolegům nejen za to patří obrovský dík.
Jiří Moravčík
Foto: Yvetta Stránská
