Folkové prázdniny 2019 - Cesta do hudebníkovy duše
25.08.2019 | Existují rodinné festivaly kde vám je sice prima, po týdnu ale marně přemýšlíte, co jste na nich zažili. Zatímco Čarokrajnou tkalcovnu, vdechnutí duše obřímu pohádkovému mlýnu nebo většinu koncertů na Folkových prázdninách z hlavy na dlouho nedostanete. Návštěvníkovo nazírání na umění a hudbu lze formovat různě, nenápadně vzdělávací způsob, jaký léta volí dramaturg Michal Schmidt u nás však nemá obdoby. Smazat ostrý kontrast mezi dětskými hrátkami a krutými židovskými písněmi z 2. světové války není přece vůbec snadné, jemu se to přesto podařilo. K ruce má sice vnímavé a citlivé posluchače, které si koneckonců za ta léta vychoval, i tak to nelze brát za samozřejmost. Bavíme se ale o Folkových prázdninách....
„Dramaturgie s tématem O duši nebude zaměřena jen na duchovní hudbu; duši chápeme také jako jistou podstatu, jádro, něco obtížně uchopitelného, ale současně zásadního. Duše se pro nás nevztahuje jen na konkrétního člověka, ale také na abstraktní kategorie či určité území, národ, část přírody. Např. nás bude zajímat duše písně, duše Evropy, duše přírody a duše obyvatel unikátních či odlehlých oblastí. Ale jistě to hlavní zaměření bude duše člověka a její hudební souvislosti a inspirace," vysvětlil letošní téma Michal Schmidt, s potřebou vnímat hudbu jako zásadní umělecký impuls pro hlásání kulturní tolerance, vzájemného poznání a oslavy rozdílnosti.
Leccos napověděla přednáška kanadské profesorky Anny Shternshis: zaplněná výstavní síň na Staré radnici ztišeně poslouchala vyprávění o projektu Yiddish Glory a o tom, že to nebylo snadné, svědčí okamžik, kdy se emocemi pohlcený překladatel rozplakal a nemohl dál. Anna pokračovala během koncertu, kdy každou z písní uvedla do kontextu a zbytek dopověděly hvězdná kapela a promítané překlady textů. Zdání výchovného koncertu se v tichu rozplynulo. Šok vystřídalo dojetí a možný nápad odejít privátní potřeba zamyslet se nad tím, čeho všeho je člověk v okamžicích smrti schopný.
Harfa ze tří světadílů. Koho by dopředu napadlo jak hodně bude muset přehodnotit názor na nástroj spojený převážně s klasickou hudbou, případně uznat, že západoafrická kora je také harfou svého druhu. Seckou Keita ze Senegalu ji nejprve tranzovně rozdrnčel s kubánským jazzovým klavíristou Omarem Sosou a venezuelským perkusistou Gustavo Ovallesem. Kdo znal impresionistické album Transparent Water, nevěřil vlastním uším a kdo trojici zažil na koncertu už předtím, už vůbec ne; takhle rozparáděné je snad ještě nikdo neslyšel. V závěru šli „naproti" lidem a nabídli jim show, jenomže co jim zbývalo? Vše navíc nasvědčovalo tomu, že se jim z pódia, pod kterým vřel taneční dav, vůbec nechce. Slovy Omara Sosy: „Člověk musí intenzivně žít tady a teď. Kdoví, co přinese zítřek."
S velšskou harfenicí Catrin Finch se Keita z povahy nabízené hudby zdaleka zklidnil a společné sdílení dvou dávných bardských tradic prožíval jinak: třeba v interakci s publikem nebo pohledem na usmívající se Catrin, užívající si možnosti v symfonických orchestrech zapovězené: improvizační svobody. Nádherný koncert.
Edmar Castañeda si vystačil sám. Proč, pochopil brzy snad každý: pravou rukou basuje a levou hraje melodie jako kytarista nebo klavírista, takže stačilo zavřít oči a občas vám přišlo, že na podiu jsou minimálně tři harfeníci. Edmar je prostě opravdový přírodní úkaz. Pro Martu Töpferovou pak důvod přijet na obrátku z Prahy a zazpívat si s ním jednu jedinou skladbu.
Catrin, Seckou a Edmar. Harfy nad Oslavou, kdy evidentně došlo k situaci, s jakou nepočítali: energie proudící z hlediště na pódium je přiměla k přehodnocení několikadenního zkoušení. Pečlivě připravený koncept se jim splašil jako koně....Zábrany vzaly za své: v tichých meditacích i skladbách na pokraji tranzu. Říct vám, že v této sestavě vystoupili zcela poprvé, zapochybujete. Takhle nehrají profíci „čtoucí své publikum", takhle hrají muzikanti radostně vnímající jeho rozpoložení, ve finále ochotných rozdat se mu do poslední struny. Je to marné, srovnání se Harfy nad Oslavou s předešlými projekty neubrání, a ještě marnější je nepodlehnout pocitu, že letos jsme zažili absolutní vrchol dosavadních Strun.
Skotská čtveřice instrumentalistů nepřipomíná ztělesnění ďábla, co přijde, odehraje, rozblázní lidi a než se nadějí, zůstane po něm jen pach síry. Pekelnická rychlost není to jediné, čím si RURA získala doma i v zahraničí proslulost. Občas připomíná vánkem jemně rozezvučenou pavučinu nebo soundtrack k pohledu na skotskou Vysočinu. Ostatně poslední album In Praise of Home (Chvála domova) je o návratu ke kořenům tradic a výsadě propojení s lidmi a místy definujícími domov. Na té naší Vysočině s tím vánkem RURA ovšem hodně šetřila.....
Když členové belgické skupiny WÖR začali lidi roztleskávat stylem „we will rock you" - a to zrovna tak zajímavě odstartovali - jeden se začal hodně ošívat. Sympatičtí Belgičané tuhle zatáčku ale vybrali s elegancí a rytmický potlesk trpělivého publika začlenili do jedné z nejzajímavějších skladeb. Pak už měli skoro celý park v hrsti a nebýt časového omezení, přidávali by možná další hodinu.
Otřepanou frázi „to jste ještě neslyšeli" si u skotského tria Talisk odpustíme, vyhrknutí jak je tohle možné na vás i tak přijde, zvlášť při pohledu na Mohsena Aminiho s koleny málem u brady, ďábelsky kmitajícího prsty po knoflících concertiny. To fakt hlava nebere, ani způsob jakým Talisk docilují mnohovrstevnatého zvuku, v němž neslýchaná rychlost přechází do atmosférických melodií. Ještě jinak: představte si, že s vámi někdo něžně kolébá, zbaví zábran a pak znenadání posadí na centrifugu s vybuzenými otáčkami. Asi tak nějak. Kdo je znovu do Čech přiveze, má pokladnu předem plnou.
Mezi nejčernější můry organizátorů patří počasí a odřeknutí hudebníků na poslední chvíli, kdy se s nimi chlubíte na plakátech a dopředu těšíte, jak s lidmi zamávají. Sehnat v takovou chvíli náhradu se málem rovná zázraku a přece k němu na festivalu v Rudolstadtu došlo: zrovna když se trio Toko Telo blížilo k vrcholu, přišla od manažera zpráva, že termín Folkovek mají prázdný. A tak jsme si tu fascinující hlasovou a kytarovou nádheru užili i v Náměšti.
O koncertu Vprostřed noci Luboše Maliny a Katky García jsme se víc domnívali, než bychom tušili, co od něho čekat. Lubošova anonce - trochu rocku, trochu ambientu, trochu latiny a dokonce zvukových ozvěn dejme tomu Radiohead nebo Sigur Rós - sice lákala, jenom s ní tak trochu nerezonovaly texty básnířky a prozaička Věry Provazníkové, Bohuslava Reyneka či Karla Hynka Máchy. Dočkali jsme se hudby pro dvojici dost zvláštní, postavené hodně na kytarách, přesto pro ni dost typické: jako vždy jdoucí do hloubky. A na kytaru s nimi namísto Steve Walshe hrál Martin Ledvina. Uvidíme jak dopadne album, znělo to ale hodně zajímavě.
„Pro vás v Čechách je to možná normální, ale pro mě je to jako: „Wow, co to bylo?" vyhrkl ze sebe s očima pořád dokořán světoznámý producent Ivan Durán po Lenčině vystoupení na ostravském showcase Czech Music Crossroads, kdy se v podstatě tytéž reakce zahraničních kolegů slily do rozhodnutí udělit Lence nejvyšší cenu. V docela těžké konkurenci, to jen tak na okraj. A tutéž reakci bylo možné slyšet i na Folkovách. Zkrátka Lenka opravdu připomíná láskyplné pětihlavé monstrum zpívající ukolébavky pro dospělé.
Tři zpěvačky a tři zpěváky ze sboru San Salvador lze, jak kdosi chytrý řekl, zahrnout mezi jevy, které se ukážou mimozemšťanům, aby se přesvědčili, že naše planeta stojí za záchranu. Aneb okcitánská polyfonie na způsob velkého šílenství. A když říkáme velké, myslíme tím opravdu velké vokální šílenství.
„Ženský a Mužský sbor z Kudlovic vedle sebe působí už celou řadu let a není žádnou novinkou, že spolu zpívají na akcích především doma. Když jsem chlapy slyšela zpívat na křtu jejich posledního alba, uvědomila jsem si, že oba naše sbory disponují takovou krásou a energií, že by bylo škoda netvořit dohromady. Ty nejlepší věci přeci odjakživa vznikají právě ze spolupráce muže a ženy. A kdy jindy, když ne teď, když chlapy vede Stanislav Gabriel ml., se kterým navazujeme na spolupráci v jeho cimbálové muzice," uvedla koncert hladící po duše jeho iniciátorka Jitka Šuranská.
„Po celou dobu nás přitom zajímá, co přijde příště. Přinejmenším do té doby, než nebudeme mít co říct, ale až se tak stane, jsme si jistí, že budeme mlčet s úsměvy na tvářích," tvrdí italská zpěvačka a hráčka na ukulele Ilariu Graziano a zpívající kytarista Francesco Forniho, hrající fakt originální směs americany, blues, tanga, folku a vášnivých neapolských písní.
Takové tedy, alespoň ve zkratce, byly letošní Folkovky. Díky Michale, díky přátelé. A za rok na viděnou.
Foto: Yvett Stránská
Jiří Moravčík
