Koder På Snor (2009)
Valravn
Westpark
14.12.2009 | Má kanonizovaný severský elektrofolkrockový model na to, aby s vámi ještě dnes zamával? Překoná někdo Hedningarnu, Hoven Droven nebo Instinkt? Skepse je na místě.
Vaz ji ale zlomili Dánové: skupina Valravn i přes fakt že staví na prověřeném souběhu akustických nástrojů jimž vévodí nyckelharpa s elektronikou, získala od roku 1997 tři významné dánské hudební ceny, letos ji pozvali na WOMEX a druhé, už výhradně autorské album chválí úplně každý. Spolčili se snad Valrvan s Ódinem, bohem veškerentsva, extatického šamanského básnění? Kdo ví, přežívající hudbu každopádně ošetřili nevídaným způsobem, vlastně málem: silnou přesvědčivostí, hlasem a vizuálním temperamentem zpěvačky Anny Katrin Egilstrød. Zato, že připomíná Bjork nemůže: takhle holky na Faerských ostrovech odkud pochází zkrátka zpívají (to je tamní drsnou přírodou). Zbavit se dojmu, že s Anne na severské poměry až nepatřičně cloumají běsy, dá ale hodně přemýšlení. S mytologickými baladickými příběhy – Dánové a Faeřané by s nimi mohli dávat školení – se rve jako s elfy; na samou hlasovou dřeň, přitom vlastně něžně. Před údery velkých rituálních bubnů charismatická zpěvačka neutíká – ladně je obtančí. Koncertní zkušenost s jinak mužskou sestavou
Valravn (efektní světla, pohyb po podiu, podivné kostýmy) přijde vhod, vedle toho, že se účastníte fascinujícího magického divadla, nicméně pocit intenzivní prožitku a barbarské divokosti zažijete i s albem. Strhující nápor elektrobeatů, z nichž kvílí niněra, zvoní struny kytar a mandolín, nalamují nasamplované sbory, budící dojem chorálových davů rozestupujících se před umocněností violy. Nepatetický hutný zvuk pak podtrhují cajon s dulcimerem.
Valravn táhnou na Evropu; a kdoví, třeba i dál.
Jiří Moravčík
