World Music - Malý průvodce světem world music

Tchamantché (2008)

Rokia Traoré

Nonesuch

09.02.2008 | Opravdovou a nejlepší západoafrickou hudbu prý uslyšíte pouze v Senegalu, Mali nebo Gambii. Jak je tedy možné, že v uplynulých osmi letech vládne prestižním světovým anketám Rokia Traoré, zpěvačka, kterou v Mali skoro nikdo nezná, příliš tu nekoncertuje a doma je dnes spíš ve Francii? Jednoduché vysvětlení: diaspora už na dveře africké hudební scény neťuká, dávno je vyrazila.


Africká hudba jede po dvou kolejích - evropské a domácí – a nikomu to už nepřijde divné. Pamatujete co kdysi prohlásil Youssou N´Dour? ”Netoužím po tom být zahnán do afrického ghetta. Hudba jakou chci dělat může dělat radost v ulicích New Yorku, Londýna stejně tak jako v Dakaru.”

Nadžánrová alba Rokie Traoré sice představují noční můru etnomuzikologů, zároveň ale reprezentují moderní tvář západoafrické hudby, která v globální době už nutně nemusí čerpat výhradně z  vesnické tradice. Na exkluzivitě u ní ztratil také barvotiskový obrázek s macatými černoškami svíjejícími se ve smrtících rytmech: krásná holohlavá Rokia s akustickou kytarou přes rameno připomíná spíš emancipovanou intelektuálku vysílající mimohudební signály i oblečením - “pro publikum je důležité, aby bez vysvětlování rozumělo tomu, že nejsem tradiční zpěvačka”.

Afričané popravdě dost dobře nechápou co na ní Evropa vidí. S Kronos Quartetem který si pozvala na předcházející úspěšné album Bowmboi by se jen těžko ztotožnili a nedávné zpěvaččino přistoupení na srovnání Mozarta s grioty na vídeňském festivale New Crowned Hope se už vůbec vymyká jejich chápání. Ostatně problémy měla i s muzikanty: ačkoliv je považována za jednu z nejhloubavějších aranžérek své generace, musela si z griotského pohledu neobvyklé skladatelské přání sloučit balafon s ngoni kdysi z pozice šéfové vydupat. Nelze ji brát za avantgardní oportunistku vyzobávající z afrického koláče efektní kousky, Traoré pouze pro obří energii hledá nové uplatnění, transformuje ji do nových reálií, delikátně a podajně ztišuje a vůbec to neznamená, že mrzačí a zbavuje přirozenosti – úvodní skladba Dounia nového alba Tchamantché má v sobě stejná kvanta napětí  jako cokoliv od Ali Farka Toureho nebo Toumani Diabateho, kteří vedle toho, že ji vzali pod ochranná křídla cítili hudbu předků podobně.

Rozhodnutí matky ročního syna Adama Abrahama Saida natočit v zásadě bluesrockovou desku překvapuje, vždy neortodoxní Rokia na to má ale vysvětlení: ”S otcem jsem jako malá nic jiného než blues neposlouchala. Na začátku kariéry bylo obtížné nezačít s hudbou mých afrických kořenů. Pomohlo mě to dozvědět se kdo jsem a odkud pocházím. Nicméně po Bowmboi jsem cítila, že tuhle část mám za sebou. A jsem vlastně volná. Mohu být tím, čím chci a vrátit se k hudbě, která je mě blízká a s níž se cítím dobře. Chci hrát moderní hudbu, pořád ale úzce provázanou s Afrikou.”

Ačkoliv na album dodala první poslední, o produkci požádala Phila Browna, co má v diáři jména jako Bob Marley, Robert Plant nebo Beth Gibbons.

Rokia nevládne hlasem táhnoucím se kilometry daleko – tišší, ohebnější, něžnější, emocionálnější a nevyzpytatelnější abyste pohledali – a s tím souvisí i hudba: do detailu vycizelovaná, vůbec ale ne chladná, kosmopolitně barevná, vlnivě proměnná a otevřená výzvám. Dřívější spoléhání na dřevěný balafon, klidně opustí a přejde ke kytarám:  nezaměnitelný retro zvuk nově objevené “rockabilly” kytary Gretsch, proplétající se s třístrunnou loutnou ngoni Mamah Diabateho  zprůzračňují kytaristé odlišných žánrů  a národností – Malijčan Siniri Koné se zpěvačkou kdysi začínal a nabízí úplně všechno co Západoafričané na tenhle nástroj umí, kdežto pařížskému dandymu Sebu Martelovi, žádaného i Femi Kutim,  je blízký neklid současného folku. Na kontrastu je postavená rovněž rytmická sekce alba: americký perkusista Steve Shehan natáčel s Dylanem, Khaledem nebo Gabrielem a zůstává členem Hadouk Tria, Francouz  Vincent Tager je za bubny spíš živel, ale pro tuhle chvíli do nich buší s rozvahou. Koru pak Rokia neváhá zaměnit za “obyčejnou “ harfu, k baskytaristovi postavit beatboxera Sly Johnsona a v úžasné titulní Tchamantché  nechat svůj hlas doprovázet pouze steel drumem.

Zkrátka přístup Rokie Traoré k africké hudbě je jejím přístupem.

Není také možné přeslechnout razantnější slovník, více než kdy předtím přímočařejší názory na politiku: “Evropští vůdci nemají ani ponětí o míře chudoby nutící milióny Afričany ke hledání vysněného El Doráda na Západě.”

V melanchonickém blues Doumbia připomíná důležitost historické minulosti, “griotské university pod stínem baobabu” a ve skladbě Tounka má za to, že africké nerostné bohatství vlastně přitahuje válku a hladomor.

Pořád u ní přitom netušíme, co má přijít: skrytou desátou Gershwinovu skladbu The Man I Love proslavenou kdysi Billie Holiday si jinak výhradně v bambarštině zpívající Rokia Traore střihne v angličtině coby vzpomínku na americké koncertní turné Billie and Me k devadesátým narozeninám legendární zpěvačky, za  účasti Joan Osborne, Rity Coolidge, Nancy Wilson, Dianne Reeves a Niki Haris.

Nonesuch

Jiří Moravčík

Odkaz na Myspace.comWWW odkaz

Zpět