Rokku mi Rokka (2007)
Youssou N´Dour
Nonesuch
01.03.2011 | Léta žil senegalský zpěvák Youssou N´Dour rozkročený mezi Afrikou a Západem. Pro jedny afropopový zrádce (s globálním hitem Seven Seconds, duetem s Neneh Cherry si to fakt zavařil), pro druhé maják world music:„Album Immigrés mě dokonale změnilo živo,“ vyznal se věhlasný Charlie Gillett.
Nejviditelnější ze všech muzikantů černého kontinentu se o své pozice bil jako lev. Ta samá alba chytře nabízel ve dvou podobách: Evropanům popově uhlazená, až s nimi loajální publikum vyloženě děsil, doma pak rozdivočelá syrovým rytmickým mbalaxem se kterým si stejně žádný běloch neví rady. I tak to schytával ze všech stran: když ho anglický magazín fRoots před pár lety zvolil africkým umělcem 20. století, v Africe mnozí nadskakovali: „A co King Sunny Adé, Fela Kuti, Franco nebo důstojná a statečná Miriam Makeba? Youssou N´Doura si vážíme, ale nikdo z Evropanů nemá žádné právo nám vnucovat, kdo je a kdo není nejlepší. On jím rozhodně není. To je nesmysl.“
Každé nové album Youssou N´Doura doprovázejí četné spekulace. Nikdy nevíte s čím přijde. V tom zůstává jedinečný a nepřekonatelný.
Na desce Egypt, za kterou obdržel Grammy, se vyznal z úcty k senegalské formě mystického islámu - tzv.mouridismu. Všude jinde i tak zůstali z Egypt ohromení, Senegalci se k němu ovšem obrátili zády: nemohli na něj tančit, chyběl rytmický mbalax; především mladá generace pak zpěvákův ostrý obrat vnímala jako lísání se do přízně marabutů, vlivným duchovním vůdcům mouridismu. Vyhraněný názor zazněl rovněž z tábora zpěváka Thione Secka, notabene ze stejného národa Wolof jako N´Dour: proč mi sakra lezeš do zelí? Na vysvětlenou: Seckovo o něco málo později vydané album Orientation působilo dojmem, že se po N´Dourovi opičí, přestože v Senegalu každé malé dítě ví, že k arabské a indické hudbě tíhl odjakživa.
Kontroverze doprovázejí také Rokku Mi Rokka. Název – vy mě něco dáte, já vám něco dám – sice představuje podanou ruku, nicméně pochází z řeči národa kočovných Fulbů, jehož od té své rytmicky a melodicky zcela odlišnou hudbu se N´Dour rozhodl tentokrát použít. Celá věc má ale jeden háček: hudebním králem Fulbů a odvěkým N´Dourovým konkurentem je zpěvák Baaba Maal z Podoru, regionu ležícím na křižovatce mezi Senegalem, Mauritánií a Mali, důležitém ložisku pouštního blues a údajném rodišti prehistorického reggae.
Původně, na úplném začátku, zatoužil N´Dour po mnoha celonočních sezeních s malijským kytaristou Ali Farka Tourem natočit bluesovou desku. „Uštědřil mě cenné rady a odradil od toho. Jsi až příliš svázaný s životem ve městě, řekl mě. Přál bych si, aby jeho odkaz nezůstal nikdy zapomenut. Rokku Mi Rokka berte jako poctu velkému Touremu,“ vysvětlil Youssou N´Dour.
Svůj úmysl zaměřit se na sever Senegalu si nechal svérázně posvětit: uprostřed dakarského koncertu přizval na pódiu Baaba Maala s jeho dvorním kytaristou Mansourem Seckem a když prvotní šok a nedůvěru vystřídaly během velkolepých pěveckých sól doslova slzy nadšení z toho pro senegalskou hudbu vzácného momentu, bral to jako svolení.
Další pohled na vznik Rokku Mi Rokka podává David Bither z labelu Nonesuch: “Vím, že ještě než za mnou přišel, chtěl natočit bluesové album. Dlouze o tom hovořil s Ali Farka Tourem. Myslím si, že v blues hledal spíš inspiraci, to skutečné v N´Dourově hudbě vychází z jeho lásky k Senegalu. Také si říkám, že nebýt Egyptu, pro něho osvobozující zkoušce odvahy a velmi dobrého přijetí kritiky, Rokku Mi Rokka by znělo asi docela jinak.“
Zřejmě by se zmítalo mbalaxem, vy ale s překvapením zjišťujete, že ho tu je pomálu; vlastně ještě méně než na Egypt, to když ho N´Dour rafinovaně propojil s Fulby a mauritánskou pouští a uspořádal do pansenegalského rytmického vzorce jehož tradiční souznění podtrhuje účast malijského hráče na loutnu ngoni Bassekou Kouyateho. A kdyby jen to: skladba Létt Ma, s dalšími třemi kytaristy a především Dabbaax – N´Dour, Kouyate, kytara a perkuse – zní s ngoni jako bizarní countryblues. Kouyate exceluje i dál: skladba Sama Gámmu, v níž zpívá také Fulba Ousmane Gangue, dokazuje jak struny ngoni poznamenaly zvuk alba víc než by jeden čekal; staly se jeho intenzivním katalyzátorem. Mimochodem Bassekou Kouyateho doporučil Ali Farka, jakoby tušil, že ohebný N´Dourův hlas ke ngoni patří.
Oslava bratrstva islámského bratrstva Baye Fall ( skladba Baay Faal) poskytuje další důkaz N´Dourovy náklonosti pro Senegal jako celek, paradoxně v praskavě pouštním podání ngoni a kytary jednačtyřicetiletého utajeného zázraku od mauritánských hranic Mody Ba, „schopného zahrát stejně drsně jako Tinariwen“.
Youssou N´Dour se ocitl ve svém živlu, nedbal na pověry a zvyky, otevřel se nejrůznějším vlivům a zůstal kazatelem, jehož názor má pro Senegalce primární přitažlivost. Zpívá o nezávislosti země, sportovcích, kteří i po prohře zůstávají vítězi, kárá politiky a kloní se před svatými. Tady se žádná změna neudála. Hlas senegalské ikony má stále svou váhu, zvlášť, když ji dokáže zabalit do sborového vyzvání, aby lidé používali zdravý rozum, viz majestátní skladba Xel se zpívajícími Rudi Gomisem a Balla Sidibe z Orchestra Baobab, možnou splátkou za to, že jim N´Dour pomohl na albu Made in Dakar nažhavit jejich dávný hit Nijaay.
Rokku Mi Rokka vibruje a září zároveň. Stejně jako Youssou N´Dour v branách nové éry.
P.S. závěrečou singlovou hip hopovou popíkáru Wake Up (It´s Africa Calling), opět s Neneh Cherry, zkoumající tak prý své fulbské kořeny, vynechte. Nemá se zbytkem zdařilého alba nic společného.
Jiří Moravčík
