Cannibal Courtship (2011)
Dengue Fever
Fantasy
21.11.2011 | Posloucháme pokračování příběhu postupného odhalovaní výjimečnosti východoasijské popmusic vzešlé v 60. letech z mutace vesnické tradice s rockovou hudbou linoucí se z amerických vojenských rádií.
Zatímco ale například v Thajsku uložili některé nahrávky k ledu pro jejich přílišnou obskurnost z vlastní vůle, v Kambodži byly zničeny záměrně. Genocidní režim Rudých Khmérů řízený stvůrou Pol Potem totiž během několika let nechal povraždit na dva miliony lidí a oblíbení zpěváci šli na popraviště mezi prvními. Takřka nic po nich nezbylo, kambodžská popmusic kompletně vymřela. Některé zázrakem dochovalé kazetové nahrávky se však v roce 1997 dostaly do rukou po zemi cestujícího amerického muzikanta Ethana Holtzmana a ten se po návratu domů spolu s bratrem Zacem rozhodl založit skupinu Dengue Fever, postavenou na surf-rockových verzích skladeb kambodžských hvězd Huoy Meas, Ros Sereysothe nebo Sinn Sisamouth. Punc všemu dodala v khmérštině zpívající kambodžská emigrantka Chhom Nimol, čirou náhodou na losangelském Long Beach objevená karaoke zpěvačka.
„Došli jsme k názoru, že zkusíme dát dohromady dost zvláštní projekt, v němž skloubíme naše hudební zkušenosti s reminiscencí na Kambodžu,“ uvedl Ethan ke zrodu skupiny, kterou přirovnal k Beach Boys na špatných drogách, to protože trvalou součástí jejího přístupu se stala humorná nadsázka, nikoliv pieta a lpění na původnosti. Celosvětově úspěšné třetí album Venus In Earth pak vyšlo na jaře 2008 na Gabrielově labelu Real World a Dengue Fever ho tentýž rok představili na pražském festivale Respect.
Letošní novinka ze sebe kambodžské vlivy nesetřásla, ačkoliv jde o kompletně autorské album, vnímáme je ale už jen jako jeden z mnoha pramenů slévajících se do sofistikovaného řečiště surfujících kytar a sborových vokálů, kvílejících varhan farfisa, ranné psychedelie na způsob Doors a Jefferson Airplane s přiznanými ozvěnami B52 nebo afrobeatu. Vysoký hlas khmérštinu a poprvé také angličtinu střídající Nimol si uchoval kambodžskou autenticitu nejvíc ve skladbách Sister In The Radio (ta se dokonce vrací k bolestivému tématu nucené emigrace) a Uku; jindy ale v milostné Thank You Goodbay slouží bezudnému vtipkování: dechy, klávesami, sladkými sbory a recitací vygradovaná imitace diskotékového kolovrátku Blondie s textem „nashle, jste ale jen další razítko v mém cestovním pasu.
Funky „flirtování s děvčaty a nakažlivými nemocemi“ Only A Friend připomíná The Who kdyby využili jazzový saxofon, ovšem jen když namísto Nimol nastoupí mužské hlasy.
Instrumentální jazz-rocková Kiss of The Bufo Alvarius představuje užívání si psychedelie už samotným názvem: jed ropuchy bufo alvarius obsahuje psychotronní látky a znali ho i kalifornští hippies.
Albem všudy prosvítá surrealistický a laskavý humor („Moje dívka miluje všechno na pláži, snad jen s výjimkou vody, písku a slunce“) jako signál dneška a naděje. To je na něm sympatické, že nic neskrývá, nehraje si na spasitele.
Kapitolu o kambodžské hudbě v prestižní encyklopedii The Rough Guide To World Music otevírá fotografie amerických Dengue Fever, což je možný vděk za to, že totálně zničenou kulturu pomohli proslavit a tím i nastartovat. Dnes už mají všechno v rukách Kambodžané, zatímco my s Dengue Fefer bezstarostně tančíme.
Jiří Moravčík
