Bouger le Monde! (2012)
Staff Benda Bilili
Crammed Disc
10.12.2012 | Dříve nás Staff Benda Bilili žádali abychom je nelitovali, teď mají také přání: nechte náš příběh už spát, soustřeďte se na hudbu.
Je dobře, že jsme je u nás – na festivalech Respect a Colours of Ostrava – viděli na vlastní oči, zamáčkli slzu, spolkli soucit a šup do bezhlavého tance; ostatně o nic jiného paraplegici na vozíčkách z konžské metropole Kinshasy ani nestáli.
Po tříletém světovém turné s cenami ověnčeným albem Tres Tres Fort a grandiózním úspěchu filmu Benda Bilili! proti sobě nenechali obrátit nečekanou popularitu: statut hvězdy si zaplaťpánbůh přebrali po svém. Pořád žijí v Kinshase, už ale ve vlastních domech, založili organizaci na pomoc zdravotně postiženým lidem a dětským sirotkům, takže neupřímnou hru na chudé bezdomovce odmítají a stále pro ně platí: pomáhat a roztancovávat.
Kouzlo nechtěného – kvákání žab s pokřikem dětských chráněnců – z debutu natáčeného na trávníků před zoologickou zahradou, kde měli tehdy hlavní stan, by už napodruhé nezafungovalo a zrovna dvakrát také nebudilo dojem autenticity. Belgický producent Vincent Kenis s francouzským manažérem Michelem Winterem ale nepatří mezi africké hudební zlatokopy, nikdy neměli potřebu věci zkrášlovat ani je s předpokladem jistého výdělku nastavovat jako kaši. Kapele doporučili už před časem rozšířit sestavu o dva bubeníky a baskytaristu a i v Ostravě tak byl na první poslech zřejmý posun ve zvuku, z něhož vyloženě sálala rocková energie a snaha o čerstvé, modernější kompoziční vykročení.
U nového alba Kenis s Winterem Staff Benda Bilili zavedli do legendárního studia Renapec, kde v dávných dobách Franco, Tabu Ley Rochereau nebo Papa Wemba natočili zásadní nahrávky konžské rumby - alfy a omegy a zdroje síly hudby Staff Benda Bilili - jednoho z nejinfekčnějších afrických tanečních stylů, známým v Evropě pod názvem soukous.
Na jeho vlně se veze úvodní skladba Osali Mabe: vedení hlasů – sborových i ve formě sólových odpovědí – nicméně dosvědčuje, že nasazovat k pouhému retru Staff Benda Bilili nemají v úmyslu. Ano, zdaleka složitěji propracované vokály album zdobí ze všeho nejvíc, stejně tak ale rockovější nasazení kytar, prolínajících se mezi sebou ještě brilantněji (Sopeka) a neuvěřitelné mistrovství Rogera (stále víc i fantastického zpěváka) na jednostrunný, vlastnoručně vyrobený nástroj satongé, nově elektronicky zesílený. Příklad za všechny: psychedelické sólo v Tangu I Feuni a snad ještě ďábelštější v Kuluna Gangs, tvrdém odsouzení pouličních gangů z Kinshasy s naříkavými soulovým hlasy zpěváků (novináři Marku Hudsonovi nejde skladba z hlavy i z toho důvodu, že v ní slyší konžskou verzi Dylanova All Along the Watchtower).
Staff Benda Bilili znovu a vším nasazením upozorňují: s hudbou je spojená zábava, ale nezapomeňte na problémy kolem nás. V Djambula se nezdráhají až do temna experimentovat s Delta blues úměrně s naštvaností na organizované náboženství vymítající lidem rozum. Ne me quitte pas je prachobyčejný střemhlavý rytmický apel: nežebrejte a nepůjčujte si od lichvářů, zkuste pracovat. A závěrečnou, nejveselejší, Mutu Esalaka se vracejí ke svému mottu: „Náš handicap nám nezabrání od toho být chytrý.“
Připomínat, že možná posloucháme album roku 2012 je asi zbytečné.
Jiří Moravčík
