My World Is Gone (2013)
Otis Taylor
Telarc
14.06.2013 | Svébytnou hudební ojedinělostí a sociálním songwriterstvím působí Otis Taylor na bluesové scéně jako bílý bůvol: vzácný zázrak přírody uctívaný americkými indiány. Těm s kytaristou a zpěvákem Mato Nanji z kmene Nakota věnoval své třinácté album.
"Přišel za mnou a povídá: můj svět je pryč. Jednoduchost a upřímnost těchto slov byla tak tíživá, že jsem hněd věděl o čem budu psát," vysvětlil zájem o původní obyvatele Spojených států.
U zavalitého černošského "bluesmana svědomí" v tom nehledejme překvapivý obrat: pradávnem se toulá odjakživa a rozčarování z hořkosti poznaného neskrývá. Rasimus, otrokářská éra, sociální nespravedlnost a násilí vůči bližním jsou pro něho trvale živá témata. A pokud o nich píše, lidé je prý poslouchají: podle něho další důvod, proč natočit My World Is Gone a připomenout zvěrský masakr u Sand Creek, kdy 29. listopadu 1864 americká armáda pozabíjela a posmrtně pro válečnou kořist znetvořila přes sedm set Čejenů, převážně dětí, žen a starců.
Taylor hlubokým hlasem ve skladbě Sand Creek Massacre Mourning spíš zlověstně deklamuje než zpívá a střídmost nepostrádá ani banjo. Nad vším se klene vznešeně truchlivý kornet Rona Milese (Bill Frisell), bubeník Larry Thompson virbluje jak se dříve u armád pochodovalo do útoku a Mato Nanji vyjede s tvrdým kytarovým sólem, končícím v tichu varhan Briana Juana.
Taylor je bluesový písničkář definovaný propletencem Delty, old-time music, folku a rocku. Své formě říká "trance blues", ale nemíní tím rytmus odevzdávájící tělo za hranice smyslů, do tranzu uvádí posluchače syrovými výpověďmi a pronikavým rozkladem pravd.
Nádhernou titulní skladbu My World Is Gone o nesplněných slibech, ponížujícím vyhnání z vlastní země a brutalitě páchané na indiánech, nadnáší tklivé housle Anne Harris a melancholii podtrhuje společný zpěv s Nanjim, kdy si mezi sebou přehazují vybrnkávaná sola na akustickou a elektrickou kytaru. V bluesrockové Lost My Horse vezme Taylor do ruky mandolínu a zpívá: "Můj táta byl uprchlý otrok, matka Navajo. Pil jsem hodně jako můj táta a propil svého koně. Asi se z toho zblázním."
The Wind Comes In - s vynikající prací Nanjiho - se i přes banjo blíží ke zvuku Allman Brothers Bandu, přivedeném k dokonalému vrcholu v příběhu indiánského kluka, kterému dnes nezbývá než pozorovat bílého buvola pouze v televizi: Blue Rain in Africa s nevrle procítěným Taylorovým zpěvem se valí neúprosně jak rockový parniválec.
U Gangster and Iztatoz Chauffer se nezbavíte pocitu těsné zpřízněnosti s pouštním blues Ali Farka Toureho: kytarovou úsporností i rytmikou, kdy údery bicích evokují typický zvuk calabashe.
Girl Friend's House boří Tylorovu pověst zachmuřence: minimalistickým duetem banja a trumpety i humorných textem o manželovi co najde po příchodu domů manželku v posteli s jinou ženou a bez dlouhého otálení navrhne, že se k nim přidá.
Huckleberry Blues spěchá úprkem na jednom akordu banja, nicméně Milesův kornet si tempo užívá a po celou dobu, podjetý hammondkami, vypouští skvěle vygradované jazzové troubení.
Jiří Moravčík
