The Sahara Sessions (2013)
Etran Finatawa
Riveboat
21.08.2013 | Do cesty se jim nepletly velké cíle, protože žádné neměli.
Na čtyři dny se usadili v nigerské poušti - ne zas tak daleko od tuarežského Azawadu, neuralgického bodu současných malijských problémů - rozhodnutí natočit pozitivně naladěné album tím nejpřirozenějším způsobem: na akustické kytary, jen s perkusemi, tak jak běžně hrávají u ohňů, když na sebe v poušti narazí a do noci si mezi sebou při pití čaje sdělují čerstvé novinky nebo se vracejí k dávným příběhům.
Etran Finatawa tvoří od roku 2004 příslušníci dvou kulturně rozdílných kočovných saharských národů: Tuaregové a Wodabe.
Vydali několik zdařilých alb v duchu elektrického pouštního blues a získali značné renomé. Leader, kytarista a zpěvák Alhousseini Mohammed Anivolla ( do skupiny se vrátil ze sólové kariéry) v rozhovoru s Andy Morganem pro magazín Songlines vysvětlil proč v tak těžké válečné době volající po přehlušení valivým rockem, zvolili rozjímavou akustickou verzi.
"Rozhodli jsme se natočit album co nejjednodušeji, aby všichni co ho budou poslouchat, vnímali atmosféru pouště a začali přemýšlet pozitivním způsobem. Uvěřili, že Bůh vidí, že se snažíme žít v míru a že nikdy nikoho nepožádal, aby vynalezl kalašnikov a nutil lidi dělat věci, jaké nikdy dělat nechtěli."
Tábor rozložili kousek od města Niamey, s ohledem na bezpečnost anglického producenta Colina Basse, co si přivezl "nahrávací studio v kufru" a přidali se k nim i náhodní místní hudebníci. Některé skladby předem složili, značná část prý ale vznikla během spontánních improvizací na místě, což stejně nikdo nepozná - jazyku tamashek nerozumíme.
Kupodivu, jak by jeden čekal, i když se od sebe skladby v rytmech přiliš neliší, jsme schopni nevnímat album jak monotónní.
Přes vokální naléhavost - zvlášť u Wodabe - a melodické kytarové vyhrávky nás Etran udržují v posluchačské bdělosti.
Věnují se politice, Mali, tuarežské soudržnosti, nutnosti vzdělání a vyzývají k míru. Etran nepropadají iluzím, Tuaregy čeká doslova "křížová cesta" k navrácení ztracené pověsti a smířlivého pohledu na ně, album nicméně nebudí dojem zahořklosti, ani beznadějnosti. Zní hrdě a povzneseně, jak se na kozáky Sahary sluší a patří.
Jiří Moravčík
