You Have Already Gone To The Other World (2013)
A Hawk and A Hacksaw
LM Dupli-Cation
11.10.2013 | Ze všech Američanů, kteří nám v posledních letech předkládali východoevropskou hudbu - namátkou: Devotchka, Beirut, Gogol Bordello - odmítla do mainstreamu vstoupit jen dvojice Jeremy Barnes a Heather Trost z Nového Mexika.
A ze svého postoje neslevuje: její pseudosoundtrack k filmu Stíny zapomenutých předků z roku 1964 má stejné dimenze jako pohansky magická filmová balada ukrajinského režiséra Sergeje Paradjanova. A pokud u ní padá nejčastěji srovnání s Vláčilovou Markétou Lazarovou, představte si, že by si někdo troufl nahradit Zdeňka Lišku. Nejde to, viďte, o to snadněji pochopíte, k čemu se A Hawk and A Hacksaw odhodlali, když "uhrančivě krásné arcidílo světové kinematografie" uvedli do indie-rockového kontextu.
Rozhodně neměli v úmyslu zpochybnit původní práci ukrajinského skladatele Myroslava Skoryka, inspirovali se ale formou, jakou před lety zvolil: důraz na syrovou vesnickou autenticitu a zvukovou symboliku. Skoryka tak tehdy přispěl ke kultu jednoho z nejuhrančivějších filmů všech dob.
A Hawk and A Hacksaw rovněž sáhli do lidové pokladnice a k šesti ukrajinským, maďarským a ukrajinským písním přidali sedm vlastních. Vzniklo bezešvé album v produkci Johna Dietricha, na experimenty trpícího kytaristy sanfranciské skupiny Deerhoof, který se v rámci studií na čas usadil v Albuquerque, základně A Hawk and A Hacksaw.
Multiinstrumentalistovi Barnesovi a houslistce Trost patří každá nota - žádní hosté jako jindy, i Dietrich se přidává jen dvakrát - dynamika desky je ale neuvěřitelná, má sílu lyrického symfonického opusu přecházejícího do východního tanečního veselí. Tesklivými i skřípajícími smyčci na pozadí elektronických ruchů, bušením do bubnů jako o posledním soudu, zdvihem střemhlavých dechů, jízdou akordeonu, zasněným klavírem a ženskými sbory zhmotňují temné stíny národa Huculů z Podkarpatské Rusi, kde se příběh tragické lásky Ivana a Maričky koncem 19. století odehrává.
Že A Hawk and A Hacksaw žili měsíce v rumunské vesnici Zece Prajini v domě Fanfare Ciocarlia, spolupracovali s maďarskými muzikanty, že se kdysi dokonce odstěhovali do Budapešti, za inspirací vyráželi do Transylvánie a obdivují Bartóka? Že naposlouchali stovky archivních záznamů? Nic z toho nevysvětluje, kde se v americkém duu našla tak bohatě zdobivá hudební iluminace, kongeniálně spjatá s filmem - ledaže by do něho Barnes s Trost vstoupili jako do "onoho světa" a prolnuly se s režisérem zachycujícím Huculy "ve své pravěké odvaze a nahosti." K čemuž zřejmě došlo, vždyť Barnes se přiznal, jak mu film ne zrovna málo zamořil sny.
Jako monolitní artefakt existuje půl století a měnit na něm cokoliv nepřipadá v úvahu: zčerstva ho hudebně uchopit, nalézt v něm údajnou psychedelii, ztrácející se podle Barnese dosud v překladu, nechat se pobídnout k vlastním pocitům a přivést posluchače k novým prožitkům z režisérovy rustikální abstrakce, ale možné je. Zvlášť v převážně instrumentální verzi jako A Hawk and A Hacksaw. Je mimo diskuzi, že na sebe neoblékají tradiční huculské kroje. Vždyť na perský cimbál santur hraje Barnes jako rocker, jako bubeník kapely v níž začínal: Neutral Milk Hotel.
Duo vrství vrství klávesy, sampluje zvukové i hudební útržky z filmu a klezmer skladbu Ivan a Marichka / Sorcerer proloží industrálním elektro bubenickým nářezem, těsně před tím než vám stačí urvat uši nahrazený ostrým střihem dětského hlasu: "Radujme se, syn boží se narodil."
Dvě do majestátnosti vygradované skladby - maďarská Open It, Rose a ukrajinská Wedding Theme - máme podle A Hawk and A Hacksaw brát jako poctu Sergeje Paradjanova, kterého v 70. letech komunisti při vykonstruovaném procesu na osm let zavřeli do těžkého vězení, za to, že podstatu lidské svobody odmítl zobrazovat podle jejich scénáře.
Jiří Moravčík
