Contrapunto (2020)
Tanxugueiras
Calaverita Records
08.11.2020 | Tradice není hudba pro staré
Znáte jistě ten častý příběh, jak muzikantskému levákovi co by to všem jen kazil, vrazí do ruky tamburínu a postaví ho do rohu s předpokladem, že alespoň udrží rytmus; když už nic jiného. Existují však tradiční styly, u kterých to prostě nejde ani náhodou a zvládnout hru na tamburínu nebo rámový buben v nich patří do mistrovského levelu. Nebo alespoň k druhu umění, nad kterým zůstává rozum stát.
Ve španělské Galicii dokonalost ženských hráček předvádějících rytmické divy, navíc znásobují sborové hlasy, ječící jak když vás na nože berou. Stále udržovaná tradice, i když už to není, co to bývalo, se jmenuje pandereita. Tak se v Galicii říká tamburíně lemované kovovými kroužky, neodmyslitelně patřící k ženám, považovaným v minulosti za ochránkyně tradic.
Sestry Sabela a Olaia Maneiro a Aida Tarrío ze skupiny Tanxugueiras se takhle nevidí: s vazbami na minulost, přesto pevnýma nohama v současnosti, prozkoumávají limity pandereita, kdy přišly na to, že vlastně žádné nejsou. Dobře hrát a zpívat pro ně zůstává základem, stejně tak galicijský jazyk galego, melodicky a velkoměstskou estetikou ale navozují dojem, že by mohly klidně do hitparád. Třeba po vzoru katalánské zpěvačky Rosalíe reintrepretující flamenco. „Spousta lidí nám nevěřila, čekali, až spadneme na zem. Smůla, zklamaly jsme je,“ uvedla Aida po vydání druhého alba Contrapunto, na kterém trojici – na rozdíl od předchozího s doprovodem kapely – doplnil pouze bubeník Isaac Palacín a občas samply zvonů a galicijských dud.
Skladby v sobě nesou zdravou dávku feminismu, queer tématiky, politikaření a ostré kritiky autoritářství. „Někdo si myslí, že tradice je hudba pro staré a nedokáže zaujmout postoj. Myslím, že je ten správný čas jim dokázat, jak hodně se mýlí,“ tvrdí Tanxugueiras a skladbu Desposorio věnovaly všem ženám, nuceným obhajovat své pozice v mužském macho světě.
(pro Český rozhlas)
Jiří Moravčík
