Spiers & Boden & Bellowhead - Hudba ze země Monty Python
03.01.2010 | Je to tak. Do chrámu anglického folku dopadl další těžký granát. Nejprve Jim Moray, teď početná obskurní dechovka Bellowhead, prý klon Brass Monkey se Zappovými The Mothers of Invention, s nadhledem kontrolující chaos po vzoru Toma Waitse. Folkově dekadentní husarské dílo zpěváka a houslisty Jona Bodena a zpívajícího hráče na melodeon Johna Spierse, nebojácných hledačů grálu anglického folku překonávajících s Bellowhead i ty nejbláznivější představy o jeho dalším směřování.
Když nejlepší anglické folkové duo Spiers&Boden vydalo v roce 2003 album Bellow, novinář Raymond Greenoaken si zahrál na vědmu: “Slyším přicházet budoucnost.“ Tři roky nato, s Bellowheads, pouze dodal: “Tak ji tady máme.“
Torpédem do hlavy
V Anglii se dnes s nadsázkou říká, že tamní folk se rozděluje na ty, kteří hrají v Bellowhead, na ty, netoužící po ničem jiném, než se k nim přidat a na vzteky brunátné staromilce mávající trestním udáním: “Odpudivá vražda tradiční hudby“. 
V jedenáctičlenném posazu, skrývajícím šest skvělých zpěváků dokonale postavili na hlavu teze, že to bez akustických kytar, houslí a harmonik nejde. Křiklavá společnost folkařů, jazzmanů, klasiků a rockerů v produkci Bena Mandelsona a Roba Keylocha stvořila neuvěřitelnou, tělem nekompromisně i nepoznaně radostně třesoucí burleskní kolekci přepracovaných lidovek, pocházející v nejednom případě až z napoleonských časů. Bohatě strukturované Bodenovy aranžmá vzrušují jako sex. Zavrtají se do vás s nekompromisností torpéda, udělají vám v hlavách díru, nedají vám několik dnů spát. Bellowhead připomínají kubánské bandy i odvázané Afričany, dechová sekce se susafonem pak pochodové neworleánské dixielandové kapely, případně indický Bollywood Brass Band, ale pořád se jedná o anglický folk, i když směle zrytmizovaný do divokého, donekonečna originálního, kolektivního muzikantského bláznovství a mocnou vřavu stylů se zářivými hlasy. Anglický novinář Colin Irwin to má jasné: „Až budou v Londýně připravovat muzikál Kabaret, musí být Burlesque jeho soundtrackem.“
Pokud vím, i Colin Irwin si na bellowheadské pojetí v Anglii oblíbené písničky Flash Company dlouho zvykal. Norma Waterson s June Tabor si na ní nedovolily změnit ani chlup a vy jste ji rozcinkali zvonečky, rytmus postavili proti zpěvu a pak ta řízná neworleánská dechovka a přiznaný vliv Toma Waitse. To jste Johne neměli strach, že vás tradicionalisté poženou klacky? „Jasně, že jo, ale už to bylo na světě.“
A to ještě netušili, co je čeká příště. Třeba váš úmysl smíchat Benjamina Brittena s world music. To zní dost bizarně.“Jedná se hlavně o aranžmá smyčců, v tom je pro nás Britten zajímavý, protože jak známo, anglická tradiční hudba ho silně ovlivňovala. Ale přímý vztah tam není.“
Sláva vás ale stejně neminula. Máte proto nějaké vysvětlení, vždyť šlo o drzost nejvyššího řádu? „Ha,ha. Možná je to naší agresivitou. Hrajeme zkrátka staré věci trochu víc agresivněji než je obvyklé. Tak by to ale mělo být. Snažíme se hrát hudbu, která potěší a domnívám se, že to lidé potřebují. Takže možná proto.“
Víte, že jsem se ještě nikde nedozvěděl, co znamená název Bellowhead? „Nic. Bellow, tedy křik nebo řev, se jmenovalo naše druhé album. Angličtí akordeonisté tak někdy také nazývají střed svého nástroje. Přidali jsme head, protože to tak má spousta anglických kapel, třeba Motorhead nebo Radiohead. A Bellowhead je navíc hezké dvouslovo.“
Jon Boden, důstojník nového anglického folku
Protože si je pořád všichni pletou - doma i na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, kde vystoupili v roce 2007 sami i v řadách kapely Ratcatchers Elizy Carthy – to je ten, co hraje na housle až se ocitnete v extázi a vládne jedním z nejvzrušivějších hlasů v Anglii, že být na prodej, stály by na něj fronty; prý takovým, „jako když se vám po zadku sápou lovečtí psi“. Tak trochu jako Peter Bellamy: nepřeslechnutelně, staromódně prolamujícně, řvavě naléhavě, při všem houslení efektivně. Možná i z toho důvodu, že vyrůstal na Led Zeppelin a Jethro Tull, hrával v rockové kapele Winchester a k tradiční hudbě se dostal až přes studium středověké hudby v Durhanu u Dave Swarbricka. Na housle se naučil prakticky sám poslechem irských hráčů, uhranutý Elizou Carthy a Nancy Kerr. Bodenův svrchovaně vynalézavý přístup k instrumentaci lidovek vychází ze skutečnosti, že na jakýkoliv nástroj sáhne, stává se jeho pánem. Na sólovém albu Painted Lady na sebe do dekorativní dynamické zvukové palety navrstvil kytary, akordeony, harmonium, housle, cello, klavír i kontrabas i a vymačkal z nich doslova život. Veškeré vzpomínané waitsovství, zappismus, stylové útoky na tradiční hudbu ze všech možných stran, dramatické mezihry a vitální aranžmá jak pro společné duo se Spiersem tak pro Bellowhead padají na jeho vrub.
Když si na vás lidé ukazují prstem, že jste důstojník nového folku, bráníte se titulem „starý nový folkař“. Zároveň je vám vlastní skepse ohledně současného přijímání tradice u vás doma. „Obecně Angličané mají dnes trochu problém s přijetím svého dědictví, domnívají se, že ho nepotřebují. Netrápí je nevědomost. Oni cítí povinnost znát klasiku a jazz, ale přijde mě, že jsou vyloženě pyšní na to, že neznají svou tradiční hudbu.“
John Spiers: A bylo to
Je ročník 75, o dva roky starší než Jon. Studoval genetiku, prodával akordeony a k tradiční hudbě se dostal přes otce, známého morris tanečníka. Upoutala ho rytmičnost a melodičnost morris tanců. Brzy jich uměl stovky.
Takhle jste se prý ve dvaceti naučil hrát na akordeon. „Jasně, posloucháním jiných muzikantů. Koukal jsem jim na prsty, to mě přijde jako docela přirozené.“
Tanec morris je teď v Anglii i mladé generace dost populární. „No, nevím. Není to tak, že by mladí řvali: Ano, tanec morris, to je ono! Třeba by měli, ale....No, existuje pár kapel, co s tímhle atletickým tancem začalo. A kupodivu lidi to dost brali. V Anglii je celkem velká morris komunita, spíš ale ze starších lidí. Zpočátku se morris tančil v určitých obdobích během roku, např. počátkem léta, jako požehnání země a úrody nebo během žní a v půlce zimy. Teď to ale dělá jen pár lidí spíše jako koníček. Možná v našem kraji zbylo tak sedm vesnic, kde žije okolo patnácti set lidí, co ty tance ještě zná. Ty tance, co se tancují dnes již nemají tu původní souvislost, dnes je spíš důvodem k setkávání.“
Mají ho za spasitele anglické tradice, on si to ale nemyslí: “Ta žádnou záchranu nepotřebuje, stačí, když se bude hrát.“
A kde jste se vlastně s Jonem setkali? „V roce 2000, v hospodě na irském session v Oxfordu. Já tam bydlím a on přijel z Londýna. Šlo nám to docela dobře, vzal jsem si na něj telefonní číslo a bylo to.“
A bylo to. To zní dobře. Jakoby se nic nestalo. Jakoby nezískali v roce 2002 cenu folkových nováčků, a v následujících letech se dvakrát nestali duem roku, s Bellowhead nejlepší kapelou a králi koncertů a jejich album Bellow druhým nejlepším na světě podle ankety magazínu fRoots.
Máte na všechny ty ceny ve vitrínách ještě místo? „Není to tak hrozné. Já mám jednu a Jon taky.“
Bellowhead s podivínským hučením
Hned po vydání vynikajícího alba Below si mnozí položili otázku: a co dál? Extrém? Elektrifikace? Taneční beaty a samply? Big band? To poslední díky tajemnému Spiersovu prohlášení, že chystají cosi bombastického. Vystupovali už sice občas s akordeonistou Benji Kirpatrickem, lákadla daleko říznějšího, už tak dost hutného zvuku – v Anglii takřka neslyšeného - se ovšem ne a ne zbavit. Diskutovali o tom den co den, na štacích fantazírovali o dechové sekci a orchestrálních aranžích a všechno víceméně směřovalo k tomu, že z toho snu nic nebude. Vyřešil to telefonát Jonu Bodenovi od organizátorů oxfordského festivalu, jestli by jim nepomohl najít dobrou anglickou kapelu schopnou při všem folkování ještě pořádně od podlahy zaswingovat. „Jo, znám, Spiers & Boden Band,“ odpověděl bez rozmyslu. A z fantasmagorie se začala stávat skutečnost. Věc však měla jeden háček, ten festival se konal už za pár měsíců a oni byli pouze dva. Dobře, s Benjim tři. „Toužili jsme po kapele tak trochu Benjamin Britten, trochu Kool&The Gang, trochu world music a trochu Brass Money.“
Kdo vlastně Johne přišel na nápad s Bellowhead? „Oba. Já jsem příležitostně hrál ještě v jedné kapele, ale moc nám to nešlo, tak jsem se rozhodl pustit se do něčeho, kde bych to měl víc v rukách.“
A jak jste získali muzikanty, moc času jste neměli? „Existují dva druhy. Folkaři, z nichž nikdo nehrál ve velkém orchestru anglickou tradiční hudbu, pro ně to byla tedy výzva. A dechaři, na něco takového zvyklí, kteří si pro změnu chtěli vyzkoušet anglický folk. Obecně je také zaujala naše myšlenka, nadále dodržovaná, moc nezkoušet. Sešli jsme se a už druhý den hráli.“ A Jon dodává: „Nezapomeň, že se jedná o vynikající muzikanty, takže nám to šlo od začátku dobře.“
Jste kapelníky, máte respekt? „Nic moc. Například dechaři si dělají co chtějí.“
Spousta z nich k vám přišla aniž o anglickém folku cokoliv tušila. „Alespoň je veselo, hlavně u dechařů je to zajímavé. Všichni přišli úplně z odlišných stylů a celý ten jejich celkový zvuk zní proto značně individualisticky, což je na druhou stranu zajímavé a originální. Moc se nám to líbí!.“
Premiéru si Bellowhead odbyl v roce 2004. Rodil se postupně. Jon s Johnem oslovovali muzikanty podle známostí, i doporučení. O účasti znamenitého amerického bubeníka Pete Flooda rozhodlo letité kamarádství jeho matky s Jonovou. A také pádná reference: jedná se o Marťana. Akordeonisté Benji Kirpatrick s Paulem Sartinem byli jasní, s Johnem a Jonem příležitostně už dlouho vystupovali a chodili do hospody a navíc za nimi stál kus práce: členství ve výtečné kapele Dr. Faustus (ještě s Tim Van Eykenem). Trumpetista Andy Mellon lačnil po Milesu Davisovi, jazzu a africké muzice. „Na anglický folk jsem měl stereotypní náhled. Rozhodně mě nikdy nenapadalo, že se na něj dá tančit. O severoafrické hudbě toho vím víc, než o vlastní a když jsem ji začal poslouchat, zatočila se mě z toho hlava. Panečku, to byla world music!.“ Trombonista Justin Thurgur přišel z kubánské funky kapely Motimba, Brendana Kellyho načapali se saxofonem náhodně v hospodě, kde se zrovna rozparádil s houslistou Gilesem Lewinem, jinak dvorním hráčem Maddy Prior s oslnivě různorodou minulostí: v Sinajské poušti studoval hru na egyptské housle, vystupoval s irskou kapelou After Hours, středověkou hudbu praktikoval se zpěvačkou Vivien Ellis a s Dufay Collective.
„Jsem ženská a to byla zpočátku vada,“ vysvětlovala cellistka a houslistka Rachael McShane z Yorkshire. „Dokonce i dechaři se s tím smířili. A já s faktem, že jsem předtím nikdy s nimi ani bubeníkem nehrála.“
To je pravda, za to prošla školou Sandy Kerr a Kathryn Tickell a hodně dobrou skupinou Cross Current. Nabídka od Bellowhead Rachael překvapila, nečekala ji, víc ji ale vyděsilo Jonovo přání najmout někoho se susaphonem.“Něco tak podivínského mě za zády nikdy nebučelo, ale Gideon Juckes je fajn chlapík.“ Bodejť by ne, vždyť si ho chválili John Surman s Billy Cobhamem a v okamžiku, kdy nechal jazzu, po něm chňapla Eliza Carthy.
V domě Velké bratra
Původní Jonův záměr pustit se s Bellowhead do přepracování repertoáru Spierse & Bodena ztroskotal. S Pete Floodem museli najít jiné skladby. Pro magazín fRoots to vysvětlil: “Udělal jsem spoustu muziky pro divadelní orchestry a považoval se za sebejistého machra. Aranže hodně nepoddajných anglických tradičních písniček pro Bellowhead mě z toho ale vyléčily. Zajistit rovnováhu mezi Anglií, irskými a skotskými tanci a nápady členů kapely mě často přivádělo k zoufalství. Nakonec jsme to zmákli.“
První dny na soustředění si prý ale připadali jako v domě Velké bratra, v němž vládne dobrotivá diktatura. Pěti skladbové E.P.Onymous mělo představovat lakmusový papírek ponořený do anglického folku, podobně koncerty. Klaplo to. Plán vymyslet zábavný party band, nasazovaný na konec festivalů, kdy už si chce každý jen užívat vyšel. Pro rok 2004 se podle BBC Folk Awards Bellowhead stali nejlepší koncertní kapelou.
Ke každé skladbě přistupují zvlášť, jamují a čekají na nejpříhodnější okamžik, kdy do sebe všechno zapadne, ať už je výsledek jakkoliv nesouzvučně ulítlý, jazzově minimalistický a folkově zvrhlý. Tehdy zazní dechové fanfáry vzrušující skladby Jordan a nebojácný, hrdý sborový zpěv, z něhož se co chvíli odpoutává Jonův napínavý hlas. Něco tak převratného v anglickém tradičním folku snad ještě nezaznělo. Bellovhead s malebnou, těžkotonážní a dramaticky vzrušující náloží alba Burlesque vyhodili do vzduchu všechnu tu už unavující zaujatost tradicionalistů proti novotám. Nad zemí Monty Python se rozprskl ohňostroj osvětlující příští časy.
(2008)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík
