The Imagined Village - Dílo opatrovníků minulosti a nezdvořilých architektů budoucnosti
03.01.2010 | The Imagined Village – Imaginární vesnice, na jejíž návsi hřmějící futuristické techno rytmy vymanily staré anglické lidové písničky z dusivého sevření ustálených forem, aniž by ztratily cokoliv ze své podmanivé krásy.
O tomto hudebním projektu se mluvilo dlouho. Původní idea oslavit anglickou lidovou hudbu a oddůvodnit právo na její modernizaci i neočekávanými způsoby se přitom postupně rozšířila o debatu nad anglickou identitou uprostřed britského multikulturalismu. V tomhle směru vyznívá The Imagined Village jako takřka ideálně načasované dílo vystihující ducha Anglie „tady a teď“. Lze ho vnímat jako závěrečnou tečku za diskuzí, během níž si spousta lidí postupně uvědomila, že Anglie je úplně stejnou součástí světa jako jsou přistěhovalecké komunity součástí jí samé.
Vize producenta Simona Emmersona byla jasná: zbavit anglickou lidovou hudbu odvěkého, stále víc odpuzujícího konzervatismu úctícího ve vyjádření nejmenovaného významného propagátora world music, že při jejím poslechu cítí fyzickou nevolnost. Což okamžitě namíchlo Elizu Carthy: “Anglická tradiční hudba je podobně vzrušující world music jako cokoliv přicházejícího ze západní Afriky, Karibiku nebo východní Evropy.“
Čas změn dozrál až s odchodem euroskeptického premiéra Johna Majora. Tehdy tak dlouho hudební poklad hledající Angličané přišli na to, že ho mají zakopaný doma na dvorku. Převládá také souhlas s tím, že jeho starobylost je nutné respektovat, ovšem bez konvencí, vždyť jak praví klasik „společnost, souvislosti a hudba se mění, takže ani píseň nemůže zůstat stejná“.
Angličané nejsou pochopitelně jediní, kdo lidovou hudbu podrobili zatěžkávající zkoušce moderní inovace a přetransformovali ji do multikulturnosti jednadvacétého století. Vezmeme-li ovšem v úvahu jejich zatvrzelé lpění na tradicích a pověstnou konzervativnost provázející nadále tamní folkovou scénu, u The Imagined Village se jedná o nahrávku stejně převratného kreditu, jaký v 70. letech obdržel revoluční folkrock skupiny Fairport Convention, odstraňující na albu Liege & Lief z lidové hudby nános romantické vesnické idyly tím, že ji za zvuků elektrických kytar vrátil původní přírodní nezintelektualizovanou podobu obnášející chudobu, vztah k přírodě, vraždy, incest, války a mordýřskou baladičnost.
Do Imaginární vesnice navíc vstoupili „cizinci“ – jakkoliv Angličané státní příslušností, pořád s kulturními kořeny v Indii či Pákistánu, kde se narodili jejich rodiče emigrující z bývalých britských kolonií. Došlo tak k přehodnocení anglické lidové písně - přestože pro někoho svatokrádežně - infikací etnickou různorodostí současné Anglie. Váhu takovému konání – a nikoliv pouze v roli zaštiťující osobnosti, bez zásadnějšího vkladu – dodal respektovaný Martin Carthy, živoucí legenda anglického folku, už léta tvrdící: „Lidové hudbě můžete ublížit jediným způsobem, že ji nebudete zpívat a hrát.“. A na důkaz statečnosti se při skladbě Cold Haily Rainy Night s dcerou Elizou postavil do čela zvukové eskapády pákistánského bubnu dhol, „schopného vytvořit ohlušující rámus, ve větším množství pak utrhnout hlavu“.
Tradice jako bezhlavě se řítící věda
Nečekané srážky a kombinace kultur nepřinesla world music; existují už od dob lovců mamutů. To co ale dříve probíhalo tisíce let a pověstná místa střetu představovaly například přístavy, dnes ve srovnání s minulostí trvá pár týdnů. Stačí být často ve správnou dobu na správném místě.
Ačkoliv producent, hudebník a vizionář Simon Emmerson vyšel z folkového prostředí, navždy ho poznamenala bouřlivá kosmopolitní londýnská taneční klubová scéna, na které působí jako uznávaný DJ. Vášnivý ornitolog a obdivovatel Captaina Beefhearta hrával s rockery a Martinem Carthym, opájel se punkem i prvními londýnskými reggae sound systémy a založil kapelu Working Week s níž později stál u zrodu acid jazzu. Se zvukovým režisérem postavil výkonnou producentskou jednotku, považovanou za jednu z nejodvážnějších; oba jsou přirovnáváni k alchymistům, ‘s nimiž se v jednom okamžiku ocitáte ve folkovém klubu a v příštím vás utančí na techno rave’. Během spolupráce na albech senegalského zpěváka Baaba Maala, kdy jim v jeho pouštní hudbě zarezonovaly ohlasy prastarých irských lamentů pak vznikla idea nadnárodní skupiny Afro Celt Sound System – elektro-akustické, bezhlavě se řítící extatické fúzi pankeltství a západní Afriky. Z irských, anglických, skotských, bretaňských, senegalských a malijských hudebníků a zpěváků se stali nepřeslechnutelní vítězové, zastiňující tvůrci hymnických, zběsile rytmických, mnohajazyčných globalizačních oratorií. Postupně se k nim přidávali Indové, Asiaté, věhlasný Robert Plant a majitel worldmusikového labelu Real World Peter Gabriel, u něhož album The Imagined Village v listopadu 2007 vyšlo.
Afro Celt Sound System se pod vedením Simona Emmersona řídil úctou k minulosti a zároveň radou přítele Babba Maala: „Tradiční hudba je pro mne vším. Všechno, čemu naslouchám, prochází skrze ní. Zároveň mě přitahuje budoucnost a chápu hudbu jako vědu, jako něco, s čím mohu experimentovat.“
Proto když Simon oslovil Elizu Carthy, zda by s ním šla do projektu The Imagined Village, kdy na sebe podobně jako u Afrokeltů hodlá naroubovat tradici, elektroniku a londýnský taneční asijský underground, bez rozmýšlení přikývla.
Stejně tak na Emmersonovo další přání: “Považoval bych si za čest, kdybys přesvědčila otce, aby do toho šel s námi.“
Metafory na zaprděnost
Simon měl k anglické tradiční hudbě vždycky značně blízko, ostatně s pákistánským hráčem na buben dhol Johnny Kalsim o tom vedli celonoční rozhovory. Rozhodující moment pustit se do práce ale nastal po nabídce šéfredaktora magazínu fRoots Iana Andersona, kdysi uznávaného folkaře, aby natočil album skladeb ctěné rodinné vokální skupiny ze Sessexu Copper Family - instituce anglické tradiční hudby, s historií sahající do 19. století. Z čehož sice nakonec sešlo, nicméně semeno zájmu už klíčilo. Elizu Carthy nejvíc nadchla myšlenka prezentovat tradici skrze nové anglické hudební styly – bhangru, původně dožínkovou hudbu z Pandžábu, přecházející za podpory elektronických nástrojů od 60. let v rytmicky dravou záležitost asijské londýnské komunity a tanečně temný trip hop, reprezentovaný skupinou Massive Attack.
Pořád ale ještě nebylo jisté, ke komu takovou hudbu nasměrovat. Řešením se ukázala být stále aktuální otázka nezájmu mladé generace o lidovou hudbu. A tehdy prý Martin Carthy navrhl, aby o převyprávění národní balady Tam Lyn požádal Simon Benjamina Zephaniaha. Pro představu: jakoby náš Ivan Martin Jirous přebásnil Prodanou nevěstu.
Ze strany Martina Carthyho šlo o geniální nápad, vždyť anglická, ale i světová mládež jde za tímto radikálním, politicky ostře vyhraněným černým rastafariánem z Birminghamu jako za pověstným pištcem. Navždy ovlivněný hudbou a poezií z Jamajky, dnes pravděpodobně nejpopulárnější anglický básník, spisovatel, hudebník a vůdčí osobnost Dub poetry svým zaměřením na reggae a dub přivedl nebývalým způsobem mládež ke čtení poezie a literatury. Na koncertech se svými dlouhými dready rozpoutává bouře a když v londýnské Albert Royal Hall přečetl úryvek z dopisu královně, v němž odmítl rytířský řád britského impéria, málem ji zbořil.
„Slovo impérium mě evokuje otroctví, připomíná tisíce let britské brutality kdy matky mých matek byly znásilňovány a z otců mých otců byla dělána zvířata,” napsal královně Benjamin Zephaniah, rapující za doprovodu Transglobal Underground, sitaru Sheemy Mukherjee, Elizy Carthy a bušení bubnů svou verzi balady z 15. století Tam Lyn (původně Tam Lin), kdy pohádkového rytíře zachraňující opuštěnou mladou holku vystřídá dnešní exulant z Londýna.
„Myslím si, že i ty největší příběhy lze převyprávět novými způsoby do podoby, kdy se dotknou dnešních lidí. Jedná se o metafóru pro to, co se děje právě nyní.“
Novodobou aktualizací prošla rovněž skladba John Barleycorn, jeden ze základních kamenů anglického tradiční hudby. V 60. letech tuto oslavu výroby piva a úrody uvedl na veřejnost Martin Carthy se švagrem Mikem Watersonem a lesk ji dodal zpěv Steve Winwooda v kapele Traffic na albu John Barleycorn Mus Die z roku 1970. Teď Winwooda vystřídal rocker Paul Weller z bývalých The Jam. Majestátní melodii obejmuly hlasy Elizy, Carthyho s typicky trhavě zvonivou akustikou kytarou, Wellera s elektrickou, hlučné naprogramované beaty Martina Russella, niněra Nigela Eatona a…….zrodila se neskutečnost.
Do třetice dvě stě let stará lidovka s nově natřeseným peřím: Cold Haily Rainy Night. Společná aranžérská i muzikantská bujarost naléhavě se dožadující vstupu do tanečních klubů, v nichž se páří rytmus se sexuálním vzrušením. Jiskřivá preludice sitaru, Transglobal Undergroundu, Johnnyho Kalsiho z dholem, Elizy, Carthyho, The Young Coppers a Chrise Wooda, ke své účasti poznamenávající: „Anglická folková scéna existuje v ghettu velkou měrou ze svého vlastního přičinění a zaprděnosti a to, jak musíte uznat, ji nedává příliš možností zbavit se striktního lpění na tradičním pojetí.“
Sprosté divošství a hlas Pána prstenů
Radio BBC 3 připravilo do hloubky zaměřený seriálový pohled na anglickou hudbu A Place Called England. Podílelo se na něm široké spektrum odborníků, muzikantů i obyčejných posluchačů. Ve vzduchu přitom neustále visela otázka: jak vypadala původní lidová hudba před 18. stoletím, kdy se začala systematicky sbírat a studovat, a také, nakolik je možné, uctivé a vhodné ji přizpůsobovat nové době. Občas akademickou debatu jednou narušila zpěvačka Norma Waterson, manželka Martina Carthyho, to když na otázku jaký vztah má ke starým písním všichni očekávali její paján o srdeční záležitosti a ona místo toho odpověděla: „Beru je jako veselou zábavu.“
Takže to máme příslib Martina Carthyho s dcerou Elizou, pocit, že se dostatečně nevěnuje vlastním hudebním kořenům a rádiová debata o hudbě přerůstající do vnímání angličanství. Co ještě Simona Emmersona přivedlo k myšlence natočit tak unikátní a vlastně provokativní album? Kniha The Imagined Village: Culture, Ideology and The English Folk Revival.
Vypůjčil si z ní nejen název, přihlásil se také k autorčině – věhlasná etnomuzikoložka, hudebnice, spisovatelka Georgina Boyes – zřetelně vyslovenému názoru na přístup dávných sběratelů, manipulujících s lidovou hudbou (říkali tomu inovance a udržování tradice), jak se jim to hodlilo do krámu. Jinými slovy, kopírovali sociální nálady společnosti 18. století. V té době se skoro po celé Evropě vydali do terénu nadšenci, aby dle svých slov pomáhali zachovat vytrácející se a mizející vesnickou hudební a orální kulturu a tradiční zvyky. Z jejich prací se čerpá dodnes, přetože je nad slunce jasné a mnozí to ani neskrývali, že starobylost pod jejich rukama prošla politicky motivovanými zásahy a nezřídka šlo o podvrhy – viz Macphersonův Ossian nebo naše Rukopisy královedvorské a zelenohorské.
Georgina Boyes se soustředila na anglického Palackého, Sušila a Janáčka v jednom: Cecila Sharpa. 
Patřil k souputníkům Bély Bartoka a Zoltána Kodalyho. Na rozdíl od Bartoka ovšem odmítal zaznamenávat písně na fonograf, prý že to zpěváky a hudebníky zbavuje spontánnosti a neskrýval, že „touží vyšperkovat prostou melodii variacemi podle své chuti“ . Tehdy průmyslem bobtnající města zahrnul „populárními starožitnostmi“, jejichž „sprosté divošství“ zelegantněl, vyselektoval a upravil pro potřeby nové spolčenosti a jak píše Boyes, „umožnil jim vstup do měšťanských přijímacích pokojů“.
Ikonizaci Sharpových sbírek odstřelili v 70. letech Fairport Convention, Albinon Band, Steeleye Span, o dekádu později Billy Bragg, Chumbawamba a Oysterband. Simon Emmerson šel ještě dál: řekl to daleko víc nahlas a prezentoval lidovky v multikulturním pojetí; když město, tak takové, jak dnes opravdu zní.
Vzal v úvahu i nu-folk, současnou formu postmoderního písničkářství – skladba Death And The Maiden od folkotroních Tunng má rozhodně něco do sebe. Překvapením nemůže být ani pozvánka pro mysteriózní zpěvačku Sheilu Chandra, po rodičích Indku. Hlas filmu Pán prstenů v populární námořnické písni The Welcome Sailors za podpory Woodových houslí potvrdil svůj vrozený dar pro sbratření inovace s tím, co už tu bylo dávno předtím v naprosto osobitém podání. „Když Asiaté pozorují vztah Angličanů k hudební tradici, mají pocit, že jí přímo opovrhují, což je smutné,“ svěřila se Sheila.
A závěr alba s Tiger Moth? Super kapelou složenou z bývalých členů Old Swan Band, The New Victory Band, The English Country Blues Band, Cock & Bull, The Albion Band, Jumpleads and Oak? Prý anglickou odpovědí na kubánskou Buena Vistu Social Club, akorát že folkařskou? Efektně taneční Sloe On The Uptake nepotřebuje žádné zvláštní komentáře, snad jen dodatek: s Elizou a Emmersonem si v ní zahráli Ian Anderson a Ben Mendelson, producent posledního alba našeho Čechomoru. 
Už zmíněný původní záměr poskládat The Imagined Village pouze ze samých písní Copper Family Simon Emmerson opustil, úvodní vzpomínání veterána Johna Coppera ve skladbě Ouses, Ouses, Ouses do Elizinina houslení, hlasové zvukomalebnosti Sheily Chandra a síly nabírající Emmersonovy elektroambientnosti představuje ovšem dostatečné zadostiučinění.
„U Imagined Village došlo k setkání opatrovníků minulosti a nezdvořilých architektů budoucnosti,“ poznamenala s úsměvem Eliza Carthy, rozsvěcující sbor v Anglii prakticky znárodnělé skladby od Maggie Holland Hard Times Of Old England. Společně s Billy Braggem, The Young Coppers a Simonem Emmersonem tu zpívají: „Je čas probudit krále Artuše a zasít nové semeno.“
Berme to jako realitu. Nápovědu toho, jak zní a bude znít anglický folkrock 21. století.
(2007)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
