Ersatzmusika - Zapomenout na útrapy komunismu? To přece nejde!
10.01.2010 | Rusko hlásá demokracii, na mysli má ale vlastní verzi demokracie. Cenzura tu neexistuje, ovšem kritizovat politiky a zřízení je nepřípustné. S Putinovou nezřízenou touhou vrátit Rusko do časů, kdy podle Richarda Pipese, „co do plochy přesahovalo povrch celého Měsíce“, souvisí i snaha “skoncovat se sebemrskačským nazíráním minulosti“.
O obnově totality bez komunistických symbolů proto nikdo nepochybuje. Jde z ní strach a ruské umělce opět vyhání do emigrace. Teprve za hranicemi, v bezpečné zóně Berlína, potom může skupina ruských exulantů Ersatzmusika zpívat o věcech, které by ji v Rusku nemusely projít. Zpěvačka, skladatelka a výtvarnice Irina Doubrovskaja navíc pochází z Ukrajiny a zanedlouho by se s texty o gulazích a banderovích mohla dostat do prekérní situace. V Moskvě totiž leží na stole zákon, podle něhož bude možné trestat všechny, kdo by snižovali velikost úspěchů Ruské armády během druhé světové války a pochybovali o tom, že bývalé republiky Sovětského svazu osvobodili výhradně rudoarmějci. Na Ukrajině Rudou armádu považují za okupantskou. A Stalina za masového vraha.
První album Ersatzmusiky – Voice Letters – vloni Irina Doubrovskaja poskládala z anonymní a autorské sovětské undergroundové poezie zazpívané hlasem někde na pomezí Marlene Dietrichové a Nico za doprovodu temně syrové melanchonické hudby zrozené ze smutku, beznaděje, cikánské svobodomyslnosti a čehosi důvěrně známého od The Doors nebo The Fall. Snad proto, aby smutek nevyprchal, vydala letos v březnu Ersatzmusika další desku Songs Unrecantable. Ruštinu vystřídala angličtina s kouzelným akcentem, hluboký duchovní ponor a zmatenost z vykořeněnosti zůstaly. Anglický novinář Garth Cartwright dokonce napsal, že si dokáže Ersatzmusiku představit v soundtracku k jakémukoliv filmu Andreje Tarkovského. To sedí, vždyť slavný režisér si v Nostalgii pokládá stejnou otázku jako Irina Doubrovskaja: „Co je třeba udělat, aby se dospělo k porozumění?“.
Co říkáte tomu, že Putin nahlas řekl: “Zapomeňte na gulagy a padesát milionů mrtvých“.
Kdo je to Putin? Pouze jenom člověk mluvící v tuhle chvíli za spoustu lidí. Ty by ale mělo zajímat, co kdo říká jejich jménem. Putinové rádi zapomínají a umělci jsou tu od toho, aby jim všechny hrůzy minulosti připomněli. Paměť nepatří státu a Putinům, ale lidem.
Undergroundová hudba v Sovětském svazu a Československu byla zakázaná. Hodně hudebníků skončilo ve vězení nebo bylo přinuceno k emigraci. Koncerty probíhaly na utajených místech, oficiální nahrávky neexistovaly, literaturu, poezii a vlastně všechno umění sledovala tajná policie. Nezdá se vám, že na druhou stranu v té době vznikla nezapomenutelná, legendární díla? A také jich ještě spoustu dodnes lidé neznají. Proto jste se rozhodla některé z nich uveřejnit na albu Voice Letters?
Ano, ukazuje se totiž jak bezmocný je státní systém ve zvůli zničit duševní svobodu. Ale lidský život je krátký a prchavý. Myšlenky a básně se ztrácí. K undergroundovým materiálům získaným šťastnou náhodou přistupuji proto s úctou a obdivem. Tím, že jsem je použila zároveň vyjadřuji vděčnost všem veřejnosti neznámým autorům a jejich paměti.
Když padla železná opona spousta lidí se vydala na Východ za hudbou. Do Transylvánie, na Balkán, ale underground Sovětského svazu zatím na své objevení čeká. Vypadá to, že získá podobný úspěch?
Nevím. Ale uvědomte si, že bez obohacení klezmerem nebo balkánskou hudbou by i ruský underground a folk zněl pro Západ fádně. Folkovými melodiemi z bývalého Sovětského svazu se například rád inspiroval Tom Waits a Rusové ho za to strašně milují.
Flamengo má své duende, portugalské fado saudade a z vašich písní je cítit „široká ruská duše“, nepopsatelný stav smutku a beznaděje. Německý filosof Oswald Spengler kdysi ruskou duši přirovnal k psychologickému chaosu, kde se Bůh pozvolna mění v ďábla. Duši patřící Matičce Rusi, které prý hlavou neporozumíš a musíš ji pouze věřit. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Široká ruská duše. Mám tohle označení raději než záhadná ruská duše. Kdosi řekl, že Číňané nebo Němci něco takového třeba postrádají. Pokud byste jeli v zimě vlakem, dál směrem od Moskvy, stačí vystoupit a ocitnete se v otevřeném širokém prostoru. Není to o tom, že byste se tu mohli navždy ztratit, má to spíš obrovský vliv na lidskou duši, na osudovost. A vazba na ní je v Rusku opravdu strašně silná. Každý se tu snaží jakýkoliv den prožít tak, jakoby měl být poslední.
České undergroundové čerpaly inspiraci od Velvet Underground, Lou Reeda nebo Zappy. Jejich hudbě zněla podobně syrově, nekomplikovaně, úderně, hodně jim záleželo na textech a sdělení. Ersatzmusika k nim má také blízko. Byl to váš záměr?
Ne, ale kdo tuší, co všechno se může prostřednictvím muzikantů ve skladbách objevit. Na druhou stranu máte pravdu, stále víc členů Ersatzmusika zmíněnou hudbu, navzdory mnoha rozdílům, poslouchá.
Váš hlas připomíná strohé obrazy, jakési pohlazení na rozloučenou. Jak jste vlastně prožívala komunistickou éru za ostnatým drátem? Měla jste v Rusku problémy s režimem? Mohla jste svobodně umělecky pracovat?
Na to, že jsem v té době musela dlouho žít, pyšná nejsem. Kdo by také mohl být. Ignorovala jsem ruský režim, stejně jako spousta lidí mé generace a myslím si že vy v Čechách dobře víte o co tehdy šlo, ale oči jsem nezavírala. Také proto jsem viděla spoustu podivných věcí.
Houslistka Sophie Solomon kdysi vyprávěla, jak Stalin miloval tango. Milovaného zpěváka Pjotra Leschenka ale protože byl Róm nechal odvézt do gulagu, kde zemřel. Tango je vůbec v ruské hudbě dost slyšet a rovněž u Ersatzmusiky. Proč zrovna tango? Máte k němu nějaký vztah?
Zní to neuvěřitelně, ale „fucking“ Stalin měl rád nejen tango,provázely ho i jiné podivné intelektuální záliby. Moji prarodiče mě vyprávěli, že za Stalina tango znělo odevšad, hrálo se dokonce na železničních stanicích. Myslím si, že tango ve 30. a 40. letech představovalo v Rusku world music. Když jsem skládala hudbu pro skladbu Cranes (text o zoufalé prosbě neznámého vězně z gulagu aby letící ptáci doma pozdravovaly; pozn.aut.) její rytmus mě udalo tango. Asi takhle, tango se stalo extrémně sentimentálním soundtrackem strašlivé Stalinovy éra.
Vaše texty se blíží k surrealistickým básním a baladám. Máte nějaké oblíbeného ruského nebo ukrajinského básníka, jehož dílo byste někdy do budoucna ráda zhudebnila?
Ano, složila jsem jednu skladbu s textem ruské básnířky Liry Abdullina. Narodila se v Bashkiria, žila na Sibiři, umřela na Ukrajině.
Zatímco první album Voice Letters jste nazpívala rusky, nyní jste dala přednost angličtině. Záleželo vám na tom, aby lidé rozuměli textům a nemuseli si je číst na obale? Vždyť vám podle mnoha ohlasů rozuměli i v ruštině. Uvěřili napětí a smutku vašeho hlasu.
Není to tak, že bych preferovala angličtinu. Hodně skladeb ale napsal a ty mé přeložil náš anglický přítel a spolupracovník Thomas Cooper, proto jsme se rozhodli, že budu zpívat anglicky. Samozřejmě mě velmi potěšilo, když jsem se dozvěděla, že posluchači z mé ruštiny pochopili co jim chci sdělit. Ezra Pound prý T.S. Elliotovi řekl: poezií se dorozumíte ještě předtím, než ji pochopíte. Sama když zpívám si v hlavě písně představuji jako obrazy a spoléhám na to, že tahle vizuální pomoc je blízká i posluchačům kteří rusky nerozumí ani slovo.
Proč jste dala s kolegy přednost Německu? V dávné minulosti se přece jednalo o nepřítele. Má to nějakou symboliku?
Poprvé jsem přijela do Německa na výstavu jako malířka. Myslím, že to byla téměř „ruka osudu“, která mě tam dosadila, jsem totiž pověrčivá jako stará cikánka, ale máte pravdu, symboliku v tom lze najít. Navíc dnešní multikulturní Berlín je pro mou práci nejvhodnější. Potkala jsem tu také skvělé hudebníky, kterým nemusím nic vysvětlovat. Prošli jsme si stejnými komunistickými útrapami a těžko na ně někdy zapomeneme. To přece nejde!
(2008)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
