The Master Musicians of Jajouka - Čtyři tisíce let starý rock´n´roll
29.06.2010 | Hodně dlouhý příběh. Vracím se k němu už řadu let, s vírou, že Damoklův meč co nad ním visí dolů nikdy nespadne. Jistý si tím ale nejsem. Hudba se totiž dá přestěhovat, dokáže znít dobře i v rukách cizinců, ale obřadní hudební rituál svěřený muzikantům z malé berberské vesnice Jajouka na severu Maroka pravděpodobně samotným bohem Panem nikdo jiný provádět nesmí. Ztratil by tím všechno kouzlo a účinnost. Po staletí Master Musicians of Jajouka sloužili na dvorech marockých sultánů a za tranzovní léčivou hudbou se do Jajouky sjížděli lidé jako do francouzských Lourd. Dnes jedna z nejstarobylejších tradic této planety ale umírá s poslední generací zasvěcených hudebníků. Nalézt jejich následovníky se nedaří, ačkoliv způsob jak zabránit neodvratné katastrofě existuje: finance.
Causu vloni otevřela americká režisérka Augusta Palmer v dokumentárním filmu The Hand of Fatima, jehož premiéru doprovodil benefiční koncert Master Musicias v newyorské Greenwich Village. “Emocionální trihler” pro Augustu představuje očistnou terapii, způsob vyrovnání se otcovým rozhodnutím opustit ji a zároveň znovu uvádí na veřejnost magickou vesnici Jajouku žijící podle ní ve vlastním čase.
Novinář, spisovatel, hudebník, producent a dokumentarista Robert Palmer zemřel v roce 1997. Zůstalo po něm obrovské dílo a zásadní kniha: Deep Blues (u nás vyšla pod názvem Opravdové blues). Celý život zápasil s drogami a bezmeznou láskou k hudbě, kvůli níž se čtyřikrát rozvedl. Každý by předpokládal, že místem nejbližším mu budou břehy Mississippi nebo jakýkoliv newyorský klub a přesto se jím navždy stala vesnice Jajouka, kam od své první manželky - měsíc po narození Augusty – v sedmdesátém prvním roce utekl psát reportáž pro magazín Rolling Stone o hudbě, kterou démonický spisovatel William S. Burroughs nesmrtelně charakterizoval: “Slyšel jsem čtyři tisíce let starý rock´n´rollový band.”
Augusta se dcerou do Jajouky vydala v roce 2005 aby zjistila co sem otce táhlo. “Každému bych přála ten rituál zažít. Nic podobného na světě neexistuje. Uvědomila jsem si, že otec měl pravdu. Magie se může stát způsobem žití a magická hudba příčinou nezvratných rozhodnutí,” řekla po návratu.
Než přijde konec světa
Obyvatelé Jajouky z kmene Ahl Serif dorazili z Persie ještě v pohanských časech. Vesnici založil rodinný klan Attari a všichni muzikanti z vesnice pocházejí výhradně z něho. Pouze jim jediným náleží právo hrát hudbu z Jajouky a strážit její tajemství. Toto umění se předává z otce na syna odnepaměti. Učení začíná již v raném věku a mladí adepti mají jedinou funkci: hrát s neposkvrněnou duší emocionálně působivou, katarzní hudbu komunikující s mrtvými, poskytující požehnání a hojící nemocné. Zapovězena je jim práce i školní vzdělání; většina z nich jsou proto analfabeti. „Nikdy jsem nechodil do školy, všechno co znám, mě naučil otec a hudba,“ říká Bachir Attar, současný nejvyšší vůdce Pištců z Jajouky, jak se jim také říká.
Na konci studia jsou hudebníci, odolní hrát v šíleném tempu po několik dnů a nocí, jmenováni Maliminy neboli Mistry. Attari mají dokonce sultánský testament ze 14. století zaručující jim nejen respekt okolí, ale i osvobození od manuální práce; místo ní kdysi získali právo pobírat desátek z veškeré vesnické úrody. Určoval také jejich povinnosti: žít na sultánském dvoře, jezdit v čele vojska a zvěstovat příjezd sultána, jehož svou hrou uspávali, probouzeli a doprovázeli k motlitbám do mešity. Platnost vzácného testamentu nikdo nikdy nezrušil, na významu pozbyl až během francouzsko-španělského protektorátu a v nastalých časech marockého království. A to ze zcela z pragmatických příčin: chudá vesnice během hladomorů své hudebníky nemohla uživit a práce na sultánských dvorech vzala za své, takže rodinná tradice začala dostávat čistě ekonomické trhliny; mladí nástupci totiž upřednostňují běžné školy, armádu a odchod za prací do velkých měst. A protože mimo Attari není nikdo předurčen hrát hudbu z Jajouky, je docela možné, že se v budoucnu naplní poměrně nelichotivá předpověď dávné marocké legendy: “Až jednou utichnou nástroje Master Musicians of Jajouka, přijde konec světa.“
Když z těla vystupuje duch
Na návsi hoří slavnostní ohně, všichni tančí a pozorně vnímají jakýkoliv pohyb podivné kreatury Bou Jelouda (Pán kůže) představovaného mladým chlapcem oblečeným v kozí kůži, se začerněným obličejem, slamákem na hlavě a v rukách s dvěma klacky z olivovníku. Dotkne-li se jimi během tance ženy, ta brzy otěhotní. Slavnost prosící o bohatou úrodu trvá týden a prokazatelně pochází z předislámského období, protože nikde ani zmínka o proroku Mohamedovi, natož aby dodržovala islámské zákony odmítající extatické tance, pohanské duchy a nástroje s magickými účinky.
Před mnoha tisící lety Bou Jelouda potkal muž jménem Attar z Jajouky v horské jeskyni, kam zabloudil s kozou na pastvě. Zatímco spal, ve snu uslyšel tajemný zvuk a netušil, že se jedná o hudbu. Nic takového neznal. Pak se před ním zjevil Bou Jeloud – napůl muž, napůl koza - a za to, že mu najde manželku, Attara podaroval kouzelnou flétnou. Ten s ní hrával vesničanům, kteří se do ní zamilovali. Když ji Bou Jeloud uslyšel, přišel do Jajouky, ale než ho divoká hudba zahnala nazpět, pozabíjel třetinu koz a zajal Attara. Tomu nezbývalo než lhát: hudba prý byla určená pro jeho svatbu. Bou Jeloud se na druhý den do vesnice vrátil a na hudbu divoce tančil s pološílenou ženou Aishou, kterou mu podstrčily vesničanky v obavě, aby si nevybral jednu z nich. Bou Jeloud Aishu odvedl neznámo kam a nikdo už je nikdy nespatřil. Najednou ale nebylo proč hrát a hudba vesničanům chyběla. Attar, který Bou Jelouda dlouho hledal, nakonec zabil své poslední čtyři kozy, z kůží sešil kostým podobný Bou Jeloudovi a před vesničany předstíral, že je to on. Zase se hrálo. Attar se nakonec odstěhoval do jeskyně, ale jednou za rok se vracel a vesnice se mohla rozeznít hudbou. Než zemřel, předal její tajemství svému příbuznému a rod Attari tak dodnes stráží čas, prostor a náboženství nerespektující hudbu Bou Jelouda.
„Můžete o něm mluvit jako o Ďáblovi, nenazývejte ho ale Satan, protože ten nosí neštěstí,“ upozorňuje Bachir Attar.
Legenda vede k přesvědčení o spojitosti mezi Bou Jeloudem a řeckým bohem přírody a ochráncem stád Panem. Narodil se s kozíma nohama, rohy a dlouhými vousy. Pro svůj vzhled, způsobující „panický“ strach byl nucen žít v lesní jeskyni, věnujíc se pastvě dobytka a hře na flétnu. Přátelil se hlavně z nymfami a Satyry, s nimiž celé noci tančil. Neodmítal ani pozvání na odvázané večírky boha Dionýsa. Vžil se pro ně název bakchanálie (podle Dionýsova druhého jména Bacchus) a nezřídka se zvrhly ve „stavy, kdy se ovínění a tančící účastníci dostávali do extáze a z jejich těla vystupoval duch“.
Strhující hudba bakchanálií se v Neapoli později stala základem léčivého tance tarantella. Původně totiž Pan přebýval pouze v Řecku, neúspěšná milostná dobrodružství ho však přivedla i do Itálie a do Maroka, kde se jeho kult přeměnil v legendu o Bou Jeloudovi.
Týká se to také Panovy flétny, jak se často nesprávně ve spojitosti s Pištci říká zvukově hoboji nebo bretaňskému bombardu příbuzné dvojité dřevěné flétně ghaita, vytvářející s rachotem bubnů tebel mečivě naříkající uhrančivost hudby z Jajouky. Pan si flétnu vyrobil z rákosu, ve který se ze strachu před ním přeměnila nymfa Sýringa, kdežto Pištci používají bambus a říkají ji lira. Do instrumentáře patří také rámový buben bendir, darbouka a basová loutna guimbri.
Nejedená se ale o jedinou spojitost s jinou, značně vzdálenou kulturou. Vybavuje se rovněž římská slavnost Lupercalia, připadající na únor, tedy muslimské období Ramadánu. Bůh Lupercus dohlížel na pastýře a stáda a během svátku Římané obětovávali kozy z jejichž kůže splétali bičíky, jimiž se nechávali mladé holky šlehat, čímž si zajistily brzké otěhotnění a snadný porod.
Je zřejmé, že hudba z Jajouky přijala mnoho, často na první pohled nesouvisejících podnětů zvenčí, i při bedlivějším zkoumání ale propojených mystériem v mnoha směrech takřka identického božství, svědčících o skutečnosti, že všude na světě se vlastně odpradávna odehrává to samé hudební vnímání přírodních zákonitostí úzce napojených na lidské bytí. Regionální hudební styly se od sebe liší, jejich zrod a podstata už nikoliv. Se společenskými poměry, evropskými osídlenci, arabskými kupci, armádami, tuláky a šiřiteli víry do Maroka a Jajouky zanesené cizí tradice a zkušenosti prošly v prostředí berberské vesnice filtrací přes místní zvyky, potřeby a specifika, kompletujíc se tak po staletí do fascinujícího tvaru. Není proto na místě odmítat spojitost mezi Bou Jeloudem, Lupercaliem, Panem, indickými súfijci a pohanským animismem uctívajícím předky, o nichž předpokládá, že v souvislostí s povinností pomáhat svým potomkům neopustili pozemský svět.
Berberští lvi zapřažení do pluhu
Zatímco hudba spojená s Bou Jeloudem má především milosrdné vyznění, je oslavou sžití s přírodou a vesničanům má na další rok zajistit zdraví a úrodu, ta kterou je naučil a barakou požehnal súfijský mystik Sidi Ahmed Sheik léčí duševní šílenství. S jeho osobou je spojen příchod islámu do berberských hor. Do Jajouky z Persie dorazil někdy v roce 800 před naším letopočtem zrovna v čase hudebních slavností. Velmi rád poslouchal hudbu a tu místní si natolik oblíbil, že se ve vesnici usadil a s Attari uzavřel výměnný obchod: seznamte mě se svou hudbou a já vás naučím súfijské písně a techniky duchovní léčby a kolektivní psychoterapie, přenesu na vaše hudební rituály léčivé schopnosti, vtisknu ji s Božím souhlasem duchovní sílu baraku.
Obyvatelé Jajouky dodnes vyprávějí o jeho nadpozemských schopnostech: například prý pole oral pluhem do něhož zapřahal berberské lvy. Attari pro něho hrávali pravidelně každý pátek, kdy se do vesnice sjížděli nemocní z širokého okolí. Na návsi, kde stojí jeho svatyně, zasadil Sheik fíkovník ke kterému se dodnes přivazují poutníci, věřící, že do nich vejde světcova baraka a zbaví je neplodnosti a duševních problémů. Vedle hudby používají Attari od té doby i jiný Sidiho vzácný dar: speciální dýchací techniky umožňující při hře na ghaitas bez problému vydechovat a nadechovat se současně.
„Jsme muslimové, ale k náboženství přistupujeme mnoha způsoby. Věříme súfijským svatým, ale i pohanským prorokům. Často mě ptají, odkud pochází mystická síla naší hudby a já odpovídám, že je to dar od Boha, který chtěl, abychom s ní léčili a žehnali lidem a umožnili jim přijmout do svých srdcí milosrdenství a lásku k ostatním. Uvědomte si, že brzy nastane doba, kdy nebudeme mít žádné nástupce, protože mladí o život chudých muzikantů nestojí. Touží po vzdělání, po počítačích a mobilních telefonech, chtějí žít s dobou a mít peníze. Musíme tedy hledat alternativy. Bude mě brzy padesát a často přemýšlím nad nezvratným faktem, že jsme vlastně poslední generací „čistých“ hudebníků udržující tisíciletou kontinuitu a že hudbě z Jajouky hrozí nezvratné nebezpečí, že během padesáti let zanikne. Zemře a pak si lidé uvědomí, co s ní ztratili. Obracím se neustále na UNESCO a OSN s prosbou o pomoc. Nutně potřebujeme granty na vybudování hudební školy v Jajouce. Naší povinností je odvrátit zánik Božího daru,“ říká Bachir Attar.
Vytýkají mu, že se Pištci z Jajouky na albech a během spoluprací až příliš zapletl s Rolling Stones, Peterem Gabrielem, Patti Smith, filmovým skladatelem Howardem Shorem a především elektronikou Billa Laswella a Talvina Singha.
Nedělá ale nic jiného, než že pokračuje v tom, co začal v 50. letech jeho otec “El Hadj” Abdesalam Attar (1900-1981), od kterého po jeho smrti převzal vůdcovství.
To El Hadj přezdívaný Jnuin (džin) poprvé v historii otevřel náruč Západu; vydal se s Master Musicians do nové éry. Nejprve kontakty s beatniky z tangerské Interzóny a v roce 1968 natočením legendárního alba Brian Jones present the Pipes of Pan at Joujouka. Západnímu světu tehdy otevřelo bránu do Jajouky. Zprostředkovalo v nedostupných horách dosud hermeticky ukryté transcendentální hudební tajemství datované vesničany daleko před postavením egyptských pyramid.
Koncem 50. let se do marockého přístavu Tanger za spisovatelem Williamem S. Burroughsem nastěhovali američtí beatníci, evropští umělečtí bohémové a narkomanští ztracenci z celého světa. Lákala je nejen proslulá tangerská Interzóna, v níž se dal sehnat velmi kvalitní hašiš, ale i marocké svobodomyslné, sladce exotické klima, umožňující všemi možnými způsoby postupovat výpravy „do vnitřních světů lidského vědomí“.
Burroughs, který ze sebe v Tangeru vychrlil kontroverzní nářek z pekla – Nahý oběd – tu měl za souseda skladatele a spisovatele Paula Bowlese. O kus dál pak žil anglický básník a malíř Brion Gysin se svou láskou, básníkem Johnem Giornem.
Bowlese marocká enkláva starého a nedotčeného života literárně inspirovala: napsal tu svůj nejslavnější román The Sheltering (Pod ochranou nebe). V paměti však zůstanou především jeho hudební zásluhy. Coby respektovaný newyorský avantgardní skladatel spolupracující s Benjaminem Brittenem, Edgarem Varésem a Salvadorem Dalím v Maroku díky grantu Rockefellerovy nadace v letech 1959-62 shromáždil úctyhodné množství terénních nahrávek, doplněných neobyčejnými průvodními texty. Jednoho dne Bowles s Gysinem pustili nahrávky Burroughsovi. A úplně ho omráčili. Okamžitě vyrazil do Jajouky, aby se navždy stal „pokorným a okouzleným milencem“ hudby z nepolapitelného světa magické vesnice.
Kuchař z Tisíce a jedné noci
Nejdůležitějším pojítkem mezi hudbou z Jajouky a západními umělci byl marocký malíř Mohamed Hamri, prý „kříženec mezi tasmánským červem, Gauguinem a pašerákem“.
Po tangerském seznámení vzal Gysina do Jajouky, svého druhého domova. „Slyšel jsem hudbu, kterou bych chtěl poslouchat do konce svého života,“ prohlásil unešený Gysin.
http://www.youtube.com/watch?v=yztGrgCRLXI
Matka Mohameda Hamriho se v Jajouce narodila a za bratra měla vůdce tamních muzikantů Abdesalama Attara. Malý Hamri k němu z nedalekého města Ksar El Kebir utíkal za školu a brzy se mu dostalo cti tančit na slavnostech v masce Bou Jelouda. Ve dvaapadesátém roce s Gysinem v Tangeru otevřeli noční podnik Tisíc a jedna noc, kde hráli Pištci z Jajouky a Hamri vařil.
Hudebníci těšící se z potřebného výdělku se tu střídali v šesticích po týdnu a pracovali tu také jejich ženy. Cestu si do brzy proslaveného podniku nacházeli diplomaté, bohémové, prorok LSD Timothy Leary a samozřejmě Burroughs, všem radící:“Poslouchejte tuto primitivní hudbu celým tělem, nechte ji do sebe vstoupit a tím sami sobě umožněte spojit se s nejstarší hudbou na Zemi.“
V 70. letech žil Hamri v Los Angeles, kde dopisoval knihu Tales of Jajouka. Zájem o jeho obrazy projevilo mnoho prestižních galerií po celém světě. Zodpovědnost za Jajouku ovšem nadále bral za svou a všemožně ji podporoval do konce života. Zemřel v roce 2000 a pochován je ve vesnici, hned vedle hrobky Sidi Ahmed Sheika.
A mimochodem, to od něho pochází obraz na obale prvního vydání Jonesova alba The Pipes of Pan At Jajouka; na druhém remasterovaném a zbaveném studiových efektů – v roce 1995 vyšlém na labelu Point Music úzce spojeném s aktivitami Philipa Glasse - se objevily pouze fotografie.
Šílenství z domu medvídka Pú
O dvacet let později Gysin s Pištci seznámil Briana Jonese a Micka Jaggera z Rolling Stones; ten prý jen nevěřícně vyhrkl: “Pohanští hippies kýmsi zanechaní na této planetě.“
V červnu osmašedesátého roku se Jones s Gysinem a Hamrim vydali do Jajouky; na Jonesovo přání doprovázeni zvukovým inženýrem George Chkiantzem. Sedmihodinový záznam hudebních slavností – včetně tance Bou Jelouda - patří k nejúžasnějším a nejsyrovějším nahrávkám tradiční hudby. Jonese spiritualita Master Musicians uhranula, nepochyboval, že podobně jako on, u nich západní posluchači identifikují spoustu styčných bodů s panující psychedelickou atmosférou. Přesto si ve studiu do natočeného materiálu neodpustil namixovat zvukové efekty.
A jak album a Jonese přijali samotní Pištci?
“Respektovali ho, aniž by vůbec tušili o koho se jedná. Prostě podivný blonďatý kluk o kterém se teprve po roce, kdy se jim donesla zpráva, že zemřel, dozvěděli že patřil k nejlepší rock´n´rollové kapele na světě. Pro ně bylo ale směrodatnější, že Západu pomohl odhalit kouzlo hudby z Jajouky a přivábil do vesnice spoustu turistů a dalších slavných hudebníků. Album pro ně představuje jistý pomník stvrzující přátelství mezi Jonesem a mým otcem,“ vyprávěl Bachit Attar.
V té době neprožíval Brian Jones zrovna šťastné období: na spadnutí byl jeho vyhazov od Rolling Stones, nevěděl si rady se sebou samým, díky narůstajícím psychickým potížím a drogám se stále častěji ocital zcela mimo realitu. Tanger ho podle slov basisty Billa Wymana magneticky přitahoval: “Pro Briana byla návštěva Jajouky téměř fyzický zážitek, jeden z těch, které měly dramaticky poznamenat jeho budoucnost a které se také měly stát trvalou inspirací pro celou kapelu. Brianovy flirty s marockými muzikanty, které leckdo tehdy v roce 1968 považoval jen za kratochvíli, prokázaly, jak měl i přes své problémy vyjímečný čich.“
Celý měsíc po příjezdu z Tangeru pracoval Jones s jajouckými nahrávkami. Vydání samotného alba se však nedočkal, veřejnost až za dva roky.
Brian Jones se 3. července 1969 pod vlivem drog utopil v bazénu svého domu, vlastněném kdysi A.A.Milnem, autorem Medvídka Pú.
„Smutnější, než to že umřel, bylo sledovat jeho pokusy zůstat naživu. Bral drogy a pil, aby překonal strašný pocit osamění,“ konstatovala bývalá sekretářka Rolling Stones.
Bachir Attar nabízí jiný pohled: „Bylo mě pět let, když Brian přijel s velkým magnetofonem do vesnice. To bylo neuvěřitelné. On tančil se sluchátky na uších. Zabili jsme kozu a uspořádali slavnost pro muže s blonďatými vlasy v bizarním obleku. Koza měla bílé vlasy přes oči jako Brian. „Ta koza se kouká jako já,“ řekl Brian Gysinovi. Jedli přitom kebab z grilovaných kozích jater. „To jsou moje játra,“ obrátil se za chvíli znovu ke Gysinovi. A za rok zemřel.“
Dokud nejsme na kolenou
V roce 1981 Abdessalam Attar zemřel a vedení Master Musicians převzal syn Bachir.
Táhlo mu teprve na dvacet a měl se stát odpovědným za záchranu nedocenitelné tradice. Daru svěřeného jeho rodině Bou Jeloudem.
Od samého začátku to neměl lehké. Hlavně když oznámil, že propříště chce spolupracovat se Západními muzikanty a uvést rituální hudbu z Jajouky do nových, moderních souvislostí, včetně doteků s elektronikou. Tehdy mu jeden z nejstarších Mistrů, pamětník natáčení s Brianem Jonesem řekl: “Až dozraje čas, staneš se Nejvyšším, ten však ale ještě nenastal. Nesvěříme ti vedení jenom proto, že jím byl tvůj otec. A ta elektronika je jednoduše smetí.“
Attar si však moc dobře uvědomoval tíživou situaci Jajouky, kde pod vlivem civilizačních tlaků začaly tradiční způsoby života „silně erodovat“. Hudebníci opouštěli vesnici, nedostávalo se mladých nástupců, odmítajících podřídit se náročnému způsobu výuky. Ti staří se pro změnu bouřili proti plánům mladého Attara hřešícímu tím nejhorším způsobem a porušujícím nejsvatější pravidla – najímání hudebníků mimo rodinný klan a vesnici; například z Tangeru.
Proto Hamri inicioval založení další skupiny z Jajouky; z pravověrných Pištců zavrhujících jakékoliv ústupky tradicím, natož podlézat mezinárodnímu hudebnímu showbusinessu. Dnes proto v Jajouce proti všem dávnostem existují dvě znepřátelené frakce, oddělující od sebe často i vlastní bratry. Nepoučený posluchač, neschopný tyto rozdíly vnímat, je pak závislý na názvu vesnice u obou seskupení – staří upřednostňují Joujouka, mladí Jajouka.
„ Master Musicians of Joujouka jsou zloději. Považují se za zákonné dědice naší hudby, ale to je legrační, vždyť já jsem syn Abdesalama Attara a ta hudba může být předávána pouze z otce na syna! Kradou naší hudbu,“ tvrdí Attar, čímž do vyřešení konfliktu příliš naděje nevnáší, přestože oběma stranám jde o to samé: zachovat hudbu z Jajouky.
„Rozdělení Master Musicians vnímám jako tragédii, jako důkaz toho co nastane, když se hudba z rozvojových zemí dostane do soukolí popbyznysu,“ napsal německý znalec islámské kultury Arian Fariborz. Má dozajista pravdu, ale záchraně čistoty hudby z Jajouky to v ničem nepomůže. „Nikdo v Maroku, ani král, si neuvědomuje naší tristní situaci. Spousta starých hudebníků je nemocných, potřebují nutně operace na které nemají peníze. Ze skupiny už ve vesnici žijeme pouze tři. Hledáme sponzory a proto spolupracujeme se Západními hudebníky. Jsou to naši přátelé, snaží se nám pomoc. Já bych nikdy hudbu z Jajouky neznásilnil,“ brání své snažení Bachir.
Za srdeční záležitost bral hudbu z Jajouky také americký jazzman Ornette Coleman. Ve třiasedmdesátém ve vesnici strávil s Robertem Palmerem celý týden a natočil dvacet hodin svého jamování s Pištci. Neměl to s nimi jednoduché: freejazzové improvizace si zpočátku se složitými a pevnými rytmy příliš nerozuměly, nakonec ale k souznění došlo. Tři roky nato vyšlé Colemanovo album Dancing In Your Head potom uzavírá skladba Midnight Sunrise, jediný dosud uvolněný výsledek jeho spolupráce s Master Musicians; zbytek leží v archívu. Coleman se s Pištci ke konci 80. let vydal i na evropské turné a odezva z publika jim musela znít v uších: “Ještě nikdy jsme takovou metafyzickou hudbu neslyšeli“.
Colemana zkušenost z Jajouky navíc natrvalo duchovně ovlivnila a také on se jim snaží všemožně pomáhat.
„Hudba z Jajouky nadevše vyčnívá skrze svůj starověký původ a absolutní svobodu hudebního myšlení. Vždycky jsem považoval za hloupé, že lidské vyjádření omezují zákony a rasové předsudky. Hudba z Jajouky ale nemůže zemřít, i když to bude mít v budoucnu komplikované. Je totiž nesmrtelná. Hudba zprostředkovává velikost a umění života, jehož tvůrci jsou přece lidé. Existuje pouze jeden život a my ho sdílíme. Dokud stojíme na nohách a nejsem na kolenou, musíme se snažit dělat život lepším.“
Vstup do elektronického věku
Bachir Attar s Master Musicians koncertovali po celém světě, on sám se nakonec ke konci devadesátých let usadil v newyorském Downtownu, často vyhledávaný osobnostmi tamní umělecké scény. Ne všechny si pustil k tělu, zpěvačku Debbie Harry, Arto Lindsaye, Davida Allena (Soft Machine, Gong) nebo Elliota Sharpa ovšem neodmítl.
Po 11. září 2001 se Bachir vrátil domů a soustředil na vystupování a natáčení z Pištci. Zaregistroval je hudební guru londýnského asijského undergroundu Talvin Singh. Pro budoucnost jajoucké hudební tradice tím nastal zlomový okamžik – vstoupila do elektronického věku. Singh se do starobylého, dosud výhradně akustického transu naboural s vocoderem, scratchingem, baskytarou, tably a v Jajouce pořízené nahrávky prohnal moderní technologií. Chvílemi má navrch Singh, pokoušející se zmocnit momentu zrodu neúprosné rytmické energie ve futuristickém crossoveru, ale své síly nepozbývá ani duchovní pronikavost Master Musicians.
„Už dlouho mě bylo jasné, že k něčemu takovému muselo dojít, stále víc mě láká stavět mosty mezi Západem, arabským dědictvím a indickou minulostí. Každá generace Master Musicians do hudby z Jajouky vnesla nové podněty a ta má by musela být naprosto odtržená od reality, aby nevzala na zřetel nové způsoby komunikace s posluchači. Nebráníme se tomu a Talvin Singh se ukázal být tím nejspolehlivějším uvaděčem do moderní elektronické doby“, prohlásil Bachir k uvedení alba The Master Musicians of Jajouka with Talvin Singh.
Baraka navěky
Spisovatel Elias Canetti v Hlasech Marrákeše napsal: “Spatřil jsem starého, silného, ztepilého Berbera, z jehož tváře bylo lze vyčíst všechny znaky zkušenosti a moudrosti. Zkusil jsem si představit životní situaci, kterou by nezvládl, a na žádnou jsem nepřišel.“ Bachira Attara, nejvyššího hudebního mistra Pištců z Jajouky čeká stále tužší boj s civilizací, při němž bude možná muset „vstoupit do nicoty, ale pouze proto, aby z ní našel cestu a vyznačil ji pro své následovníky“. Baraka ho ale ochrání. Musíme tomu věřit.
(2010)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
