Salif Keita na čekané
20.06.2011 | Na začátku své kariéry vystupoval malijský zpěvák Salif Keita v čepičce se zasazeným zrcátkem. „Lidé se tak mohou podívat sami na sebe,“ tvrdil a znělo to hezky.
No, ruku na srdce, s Afričany je to někdy těžké, než by Evropanům vysvětlovali nevysvětlitelné, nějak se z toho vždycky vykroutí. Po vydání akustických a přelomových alb Moffou a M´Bemba, to ovšem prasklo: jednalo se o čepici pasující Keitu do řad tajemného loveckého bratrstva proslulého - mimo jiné – zasvěcencům určenou loveckou hudbou donsoton postavenou na zvuku šestistrunné harfy donsongoni, hranou na M´Bemba Adamem Coulibalym.
„Do budoucna chci dělat hudbu odrážející mé skutečné já,“ odpověděl Keita na otázku ohledně vlastního, nedávno spuštěného labelu Wanda v magazínu Songlines. „Lovecká hudba je velmi stará na to, aby zemřela. Zastavit se a utopit v archaismech ovšem nejde, vždycky si ale musíte pamatovat, odkud jste přišli,“ dodal na vysvětlenou, proč kolekce prvních třech alb Wanda Records nese název Le Village neboli vesnice. Wanda má pro Malijce mýtický nádech: ve 13. století se ve stejnojmenné vesnici sešli náčelníci nejvýznamnějších kmenů k podepsání historické dohody přinášející zemi potřebný mír.
Zatímco Adama Coulibaly reprezentuje akustickou, „progresivně tradiční“ formu donsomusic, Sina Sinayko, Keitův duchovní rádce, úplně tu nejryzejší (říká se jí donsofoly a doprovází očistu lovců před a po lovu). Po poslechu Sinaykovy rytmicky vlnivé hudby se třemi sboristkami nejde pochybovat, odkud čerpal Keita v posledních letech inspiraci. Daleko nejmodernější, elektrickou kytarou a bicími zdůrazněné skladby nabízí Ibrahim Nebo, ze severu Mali.
Tajná bratrstva dráždí představivost nezúčastněných smrtelníků napříč stoletími. Koho by také nepřitahovala tajemná sounáležitost k vybrané elitářské společnosti kující za zavřenými dveřmi pikle, zvlášť, když nejedna z nich prokazatelně zahýbalo lidskou společností ať už o to stála nebo ne. Lovecké bratrstvo, přísně elitářská, multietnická, výhradně mužská organizace požívala od 7. století v Západní Africe statutu nadřazenosti nade všemi kastami a národnostmi a její charakter nezměnil ani příchod islámu s křesťanstvím.
Lovecké bratrstvo, řeklo by se zednářská lóže, kdy všichni muži procházejí povinnou obřízkou, požívá odnepaměti a dodnes vysoké až posvátné úcty. Představuje rovnováhu mezi mužem a přírodou, knihu znalostí, vstupenku do pralesa, odjakživa spojovaného s čarodějnictvím a magií. To co je nebezpečné, je také mocné, je to síla osvojená lovci. Ti o sobě pak říkají: „Bojí se nás lvi, leopardi a hroši, takže proč by se nás neměli bát lidé? Ale jestliže lovcům ukážete respekt a neprovádíte nám nic zlého, není potřeba se nás obávat.“
A John Iliffe v Dějinách Afriky dodává: „Lovecká kultura patří k nejstarším na kontinentě. Všechno tu začíná lovem. Ale ten není pouze o zabíjení zvířat. Lovci byli první, kteří opustili chráněný svět vesnice, aby zjistili, co se rozkládá za ní. Nabyté zkušenosti o zvířatech, rostlinách a jinými národy z nich pak učinily průzkumníky, lékaře, diplomaty a mystiky. Historii Mali si bez nich vlastně nelze představit.“
V minulosti se lovci starali o maso, strážili vesnice, vedli rituální slavnosti a patřili mezi vyhledávané léčitele. Dnes, kdy je lov omezený, pokračují ve svých shromážděních, léčitelství a muzikantské tradici, přičemž lovecká hudba z kraje Wassoulou, ležícím mezi Mali, Guineou a Pobřežím slonoviny má v současnosti takřka kultovní ráz. Už z toho důvodu, že přestože patří mezi nejstarší přežívající hudební africké formy, prošla si v 80. letech minulého století revolučními změnami a ve Wassoulou umožnila otevřít široký prostor pro negriotskou hudbu.
Hypnotický zvuk donsongoni a železné „škrabky“ karinyangu udávající rytmus, přišel mládeži staromódní. Vadilo ji také griotské podlézání vládnoucí elitě neberoucí v potaz měnící se potřeby doby. Akustickou vesnickou hudbu proto doplnila svobodomyslným, v textech odvážně otevřeným manifestem, přidala na rytmické intenzitě a symbolem novosti se stala harfa „mladých“ kamalengoni. Nějaký čas to ovšem trvalo: Alata Bruylaye Sidibé sice v 50. letech složitě laditelnou donsongoni upravil do podoby kamalengoni a mládež s ní roztančila vesnické mejdany. Rodiče, najednou upozadění grioti a rady starších ale strnuli: přivlastnit si posvátnou harfu, rezervovanou pouze pro muže a jejich hrdinské eposy, natož loveckou hudbu, tak to už se rovná nemravnosti, nebezpečnému rouhání, vždyť na kamalengoni postupně začaly hrát i ženy. Abyste byli v obraze: skřípali zubama úplně stejně jako Američané, když jejich děti vtrhly na parket s rock´n´rollem. Však také novému tanci starší generace z Wassoulou posměšně říkala samakoro – blecha, jakože jim to všechno trhavé funky skákání připomínalo člověka drbajícího se po kousnutí blechy. Situace se uklidnila až v 80. letech. Vášně utichly a oba styly si našly své posluchače. Hudba s harfou mladých postupně přešla do měst, kde ji deset let na to Isssa Bagayogo napumpoval technem; o svou pozornost nepřišla ani ta lovecká, zvlášť když přibývalo loveckých shromážděních, vlastně hudebních festivalů. Schylovalo se ovšem k další revoluci: nástupu songbird; v textových komentářích nelichotiově drzých zpěvaček na čele s Oumou Sangare, to už je ale jiná kapitola.
Čtyřiatřicetiletý Adama to rozhodně nemá lehké: jméno Coulibaly v Mali až příliš zavazuje. Předkem Salifa Keity byl zakladatel říše Mali Sunjata Keita, Mamara Coulibaly řečený Biton v 18. století zase vydupal ze země neméně významné království Segu Bamana a Biton znamená příslušnost k loveckému bratrstvu, z něhož učinil hrůzostrašnou armádu. Na albu Baba se k němu Adama vrací v neústupně hypnotické, skoro transovní lovecké hudbě nemálo podobné marocké gnawa music; té nejvesničtější, jakou můžete vedle Sidibi slyšet. Nepřipomíná ovšem skansen, protože Keitův kytarista Djely Moussa Kouyate drží přece jenom krok s moderní dobou. Adama zpívá naléhavým tenorem a za doprovodu donsongoni komunikuje s „neviditelným cizím a přitom okouzlujícím světem duchů“.
Jestliže zpočátku lovecká hudba udávala tón, později – ačkoliv nadále respektovaná – přešla mimo hlavní proud, jehož základy položila. Důvodů, proč se k ní Salif Keita dnes vrací, se nabízí víc. Tuhle zvídavost můžeme postavit i jinak: není samo o sobě skvělé, že tak velká hvězda vráží peníze do kultury z níž vzešel a k níž se během své kariéry hlásil spíš v náznacích, aby po posledních dvou albech konečně přiznal pravdu: patřím k lovcům. V ten moment se na jeho čepičce vedle zrcátka objevilo to nejpodstatnější: lví drápy a rohy gazel.
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
