Oliver Mtukudzi - Jinotajný obr Tuku
01.09.2013 | „Protestní hudba na Západě je možná mrtvá, ale daří se jí v Zimbabwe, kde utlačovaní a zbídačelí nalézají v písních Thomase Mapfuma a Olivera Mtukudziho naději a posílení,“napsali v The Times.
Vezměte si kupříkladu protiválečné protestsongy vietnamské éry nebo krylovské hořké prohlédnutí. Rozuměli jsme jim, ale tancovat se na ně nedalo, přestože si o to často vyloženě říkaly – mělo se za to, že by se to snad ani neslušelo. Anebo, když už, tak přece jenom raději sami se sebou, zasněně, málem pietně. Nedávno jsem na Africa Festivalu v německém Würzburgu opět potkal zimbabwského písničkáře Olivera Mtukudziho, zase tančil, smál se, kapela to rozjížděla, podpódiový kotel málem praskal a lidi si to užívali: mlátili těly i rukama, huby samým štěstím od ucha k uchu. Napadlo mě, jestlipak tuší, o čem vlastně Oliver v jazyce shona zpívá?
V souladu s evropskou tradicí bychom totiž v tu chvíli měli všichni stát jako morové sloupy a tvářit se zúčastněně, natolik už v jeho písničkách přestala dávno být sranda. Ovšem my jsme my a oni jsou oni. Zkrátka afričtí muzikanti zvládnou obojí – smutek i dovádění; narodili se s tím. A tak pro příště: budete-li chtít dát najevo, jak hodně se vás dotýká vpravdě po bolševicku vypulírované decimování ještě nedávno hospodářsky vzkvétající Zimbabwe paranoidním diktátorem Mugabem, lomcujte svým tělem se vší taneční uvolněností. Půjde o známku toho, že Oliverovi rozumíte.
Komiksový hrdina za Berlínskou zdí
„Čekání na příchod Spasitele, který černošskou většinu zachrání od ‚bělošského zla‘, to je živná půda pro vznik kultu osobnosti, jenž sice posiluje v boji, neboť umožňuje mobilizovat masy, ale zároveň se stává největší slabinou všech černošských nacionalistických hnutí po jejich vítězství," řekl reverend Ndabaningi Sithole.
Jaká ironie, ale v jazyce shona znamená slovo zimbabwe náčelníkovo sídlo. Od 90. let 19. století toto jihovýchodní africké území kolonizovala Britská jihoafrická společnost, založená Cecilem Rhodesem, vůdcem bělošské menšiny odmítající v roce 1923 připojení k Jižní Africe. A tak vznikla britská kolonie Jižní Rhodesie, de facto rasistický stát.
V sedmapadesátém získali černí obyvatelé omezená politická práva a než byste řekli švec, rozpoutala se protirežimní partyzánská válka chimurenga. Zvlášť členové strany Zimbabwská unie afrického lidu, vedené Robertem Gabrielem Mugabem, o sobě dávali hodně vědět. Nějak se ale sami mezi sebou ani s ostatními partajemi nedokázali domluvit, čehož využil další bílý filuta, premiér Ian Smith. Odmítl se vzdát menšinové vlády a přes odpor Velké Británie zákonem sjednocující Rhodesii se Zambií a Malawi do společné federace, vyhlásil v roce 1963 pod praporem bělošské menšiny nezávislost Rhodesie. OSN se to nelíbilo a na zemi dokonce uvalila hospodářské sankce, nicméně ani okolním africkým státům Smith moc nevoněl, takže do Rhodesie proudilo jídlo i zbraně na adresu Mugabeho. Ten si uměl poradit po svém: do rezervace Hwange s nejpočetnější sloní populací této planety vyslal profesionální pytláky a prodejem slonoviny si vydělával na munici od sovětských přátel.
Druhá chimurenga skončila v osmdesátém roce dohodou o předání země africké většině. Teď už pod názvem Zimbabwe. Mugabe si sedl do premiérského křesla a stal se neomezeným vládcem země; po prvních parlamentních volbách v roce 1990 už s titulem prezidenta.
Mugabeho nezřízené diktátorství na sobě brzy pocítili i jeho dosud věrní spolubojovníci, zatímco zbytek světa věřil, že pro Zimbabwe vlastně představuje požehnání. Prostě klasický diktátorský parchant, jehož diplomatické triky a navenek se tvářící demokracii Západ lidově řečeno žral i s chlupy – anebo své pochybnosti nedával v rámci zachování klidu najevo. Ani tehdy, když Mugabe proti svým oponentům v provincii Matabele vyslal v Severní Koreji vycvičenou pátou brigádu, jejíž příslušníky nazval gukuruhundi – bouře odnášející plevy. Jím osobně režírované dvouleté masové zvěrstvo znamenalo dvacet tisíc mrtvých.
Vedle toho Mugabe s velkou pompou hlásal rasové usmíření, slíbil pozemkovou reformu a ministrem zemědělství jmenoval bělocha, načež ti z bílých farmářů, kteří strávili skutečnost, že jim bude vládnout černoch, a zemi neopustili, vzali hospodářství země pevně do rukou. Přestože jim patřilo pouze 40% půdy, dokázali ze Zimbabwe během čtvrtstoletí učinit prosperující stát. „V roce 1997 se Zimbabwe mohlo pochlubit nejrychleji se rozvíjejícím hospodářstvím na africkém kontinentu, bylo považováno za obilnici jižní Afriky. Úroda z bílých farem pomáhala živit obyvatele měst a zaměstnání tu našla čtvrtina pracovních sil v zemi.“
Pak ale přišel rok 2000, na hlavu nepadlí obyvatelé začali mít Mugabeho plné zuby, a tak se v referendu vyslovili proti posílení jeho prezidentských pravomocí. Toho drzá porážka – úplně první – rozčílila a po vzoru komunistů, kteří v případě přitlačení ke zdi okamžitě hledají jakéhokoliv viníka, ihned ukázal na bílé farmáře: představují nepřátele našeho lidu a vámi milovaného vůdce. Zfanatizovaní příslušníci Mugabeho strany během několika měsíců vyplenili většinu bělošských farem, spoustu majitelů povraždili, a když se k tomu přidalo katastrofální sucho, nastala apokalypsa: více než polovině obyvatel Zimbabwe dnes hrozí smrt hladem a Mugabe řádí dál, pronásleduje členy opozice, zabavuje bělošskou půdu, falšuje prezidentské volby a v zemi propuká chaos. Až to sousední Botswanu vedlo k rozhodnutí postavit po vzoru nechvalně známé Berlínské zdi na společných hranicích čtyři sta kilometrů dlouhý plot.
Nositel Nobelovy ceny arcibiskup Desmond Tutu k tomu prohlásil: „Mugabe je karikaturou všeho, co by podle názoru lidí měl dělat černošský africký vůdce. Zdá se, že ze sebe chce udělat komiksového hrdinu.“
Potřebujeme Boha a déšť
Zatímco písničkář Thomas Mapfumo, žíjící pro jistotu v USA, se s Mugabem nepáře a střílí ostrými náboji, Mtukudzi své apely balí do metafor, náznaků a jakési dylanovské symboliky. Nadále je také odmítá dešifrovat. „Vím, že lidé přesto chápou význam mých slov,“ vysvětluje. A také asi ví, proč raději zůstává při zemi: na koncertě v hlavním městě Harare spustil po celé zemi populární písničku Wasakara, v níž tlačí na nejmenovaného starého pána, aby uznal, že existují věci, které už dál dělat nemůže: „Jste opotřebován, a je proto na čase si přiznat, jak jste starý“. Publikum málem zešílelo a hlavně se neudrželi technici, vrhající snad všechny světla na Mugabeho všudypřítomný portrét. Ze stadionu samozřejmě mazali rovnou za mříže. V chládku se ocitli i někteří návštěvníci odcházející z Mtukudziho show. Důvod? Jako na potvoru se kolem nich se svým po zuby ozbrojeným konvojem prořítil Mugabe, i v tom fofru registrující nevhodná gesta vyslaná směrem k nablýskanému mercedesu. V jeho zemi je něco takového trestné.
V Zimbabwe dostanete na otázku, co bychom měli dělat, zpravidla odpověď: zpívat a hrát. Od časů první chimurengy Mtukudzi s daleko militantnějším Mapfumem často svolávali lidi do akce, svou hudbou se vyjadřovali za celou zemi, inspirovali k boji. „Když zpívám, pozvedávám zimbabwskou vlajku,“ říká Mtukudzi o němž Miriam Makeb a prohlásila: „Jeho písně jsou víc než soundtrackem k lidským životům.“
Asi tou nejznámější – i mimo Zimbabwe – je Mtukudziho Hear Me, Lord z roku 1994, úpěnlivá prosba za Boží intervenci s nádherným kytarovým riffem, převzatá i americkou zpěvačkou Bonnie Raitt.
„Hudba je pro naše lidi strašně důležitá, jako by se při ní dívali na televizní zprávy nebo četli noviny. Proto nechte naše prsty pohrát si s nástroji, ono to zapracuje,“ odjakživa tvrdí Thomas Mapfumo, jehož hymnická Huni nabádá Mugabeho, aby si s lidmi už moc dlouho nezahrával, protože by se mu mohli vzepřít.
„Pomoz mi, Pane, cítím se fakt bídně,“ zpívá mladík Fungisai Zvakavapano a stále víc lidí v Zimbabwe spolu s ním očekává příchod Boha, který prý všechno vyřeší. „Ne Bůh, ale déšť,“ oponuje mu Mtukudzi. „A především potřebujeme věřit sami v sebe, v to, co jsme, znovu nabýt úcty k sobě navzájem.“
Někteří kritici mu vyčítají, že by mohl využít své popularity a pustit se do politiky. Takovou hudbu ale on nedělá. „Hudebník není politik, má spíš pomáhat, být vůdcem, který se snaží vyprávět a učit.“ Stojí za ním i DJ z rozhlasové stanice Radio Africa: „Samozřejmě by na své nové desce mohl přijít s nějakým politickým zabijákem a strávit zbytek života ve vězení, ale k čemu by nám to asi tak bylo?“
Tuku music aneb nechte ta světla
V Zimbabwe Mtukudzimu nikdo neřekne jinak než Tuku. Narodil se jako prvorozený ze šesti dětí před jednapadesáti lety v Highfieldu, zalidněném předměstí hlavního města Harare. Vyrostl v gospelových sborech, což ho poznamenalo navždy, stejně jako soul Otise Reddinga – však mu také zpočátku novináři přezdívali „Redding ze Zimbabwe“.
Pochází z kmene Katekwe, proslulého rytmy dunivých bubnů, ale zpívá v jazycích shona nebo ndebele; pouze občas anglicky. Přestože Tuku svou neskonale báječnou kytarovou hudbu poskládal z mnoha vlivů, učinil z ní zároveň cosi nezpochybnitelně vlastního, originálního, okamžitě rozpoznatelného. Zatímco Mapfum vychází ve své bojovné „chimurenga music“ z hypnotického zvuku zimbabwského národního nástroje mbira (vysušená tykev skrývající uvnitř soustavu kovových jazýčků, rozezvučených hbitými prsty) a celonočních vesnických tranzitivních rituálů pungwe, Oliverova „tuku music“ vypučela z daleko pestřejšího podloží. Z jihoafrické mbagangy, konžské rumby, západního popu a především z tradičního stylu jit, vlastnímu národu Shona.
Prostě tuku music je při vší své nakažlivé tanečnosti vrcholně odpovědná vůči svým posluchačům. Žádný vztek odnikud nikam, namlouvání a uhýbání, nýbrž přímost a cosi, čemu se říká víra. Cosi, co v závětří Evropy asi nikdy nepochopíme. Zato s křesťanstvím hluboce sžitý Tuku ano. Vždyť už jeho mladický pokus – písnička Stop After Orange – měl nabádavý tón. „Nešlo o žádné skryté poselství, jednoduše mě štvalo, když mladí kluci ničili barevné pouliční osvětlení. A tak jsem je poprosil, aby toho nechali.“ A vidíte, prý ho poslechli.
Později, za dob první chimurengy, pochopil, že psát chytré texty má větší smysl, než narážet hlavou do zdi. Na legendárních okamžitě po svém vzniku nesmírně populárních nahrávkách Zimbabwe a Mazongonyedze tedy politicky, ale přece jenom jinotajem promluvil k národu. „Toužil jsem psát hudbu, skrze níž bych mohl dát zprávu i lidem na vesnicích, a přitom si dával pozor, aby jim nerozuměl Smithův režim.Neprodávám hudbu, ale zprávy o své zemi.“
Náš básník Ivan Diviš razil teorii, že „zabývat se jen sebou, bezcílně přenášet miliony tun, znamená, že si neodpočinete, ani když spíte.“ S Oliverem se to má stejně. Říká se o něm, „že tančí jako Michael Jackson, ale přemýšlí jako Matka Tereza.“ A bere na zřetel i krátkodobé zápasy: výtěžek podzimního projektu Music for Food Collective má přinést finanční prostředky na pomoc proti hladomoru do míst, kam Mugabe odmítá potravinovou pomoc dávat.
Učí také lidi vnímat svou kulturu: „Tradice Shona je vaše – je to velikánská věc!“ Účastnil se proto natáčení dokumentů televize BBC Under African Skies a The Soul Of The Mbira, což jsou jedny z prvních dokumentů o kultuře zimbabwských národů.
Stal se i hlavní osobností prvního filmu, který kdy byl v zemi natočen. Jmenoval se Jit a byl zaměřen na nejširší vesnické obyvatelstvo, stejně jako po něm následující Neria, otevírající bolestný problém ženských práv. K oběma složil mimořádnou hudbu a ve stejný čas uvedl v Harare na scénu muzikál Was My Child. „Pokusil jsem se v něm podat zprávu o zbídačelých bezprizorních dětech ulice. Nazýváme je dětmi ulice, i když jimi vlastně nejsou, jsou přece našimi dětmi.“
Veselka, kdy nemůžete dál
Partyzánskou válku 70. let prožil Oliver Mtukudzi částečně v kapele Wagon Wheels vedle Thomase Mapfuma. Brzy se ale udělali každý pro sebe; dva kohouti na jednom hřišti – jeden nesmiřitelný, druhý chápající – to by prostě nemohlo fungovat. V sedmasedmdesátém roce si proto Tuku založil vlastní skupinu Black Spirits. Doprovází ho dodnes, i když velkou část původních muzikantů, včetně jeho bratra zkosil AIDS, další ze strašlivých problémů Zimbabwe a vlastně celé Afriky.
Kdybyste dali na slova anglického novináře Toma Bullogha – „pokud jste dosud neslyšeli Mtukudziho, věřte mi, neměli byste s tím otálet“ – nebylo by vám co závidět. Projít si čtyřicet dosud vydaných alb, přitom jedno lepší než druhé, to už na nějaký ten pátek poslechu vydá – tedy, když se vám je podaří sehnat. Naštěstí se Tuku řídí heslem „přesáhnout znamená dosáhnout“ a před několika lety začal spolupracovat s americkou firmou Putumayo, která mu dláždí cestu do celého světa.
Shodou okolností se s blížící padesátkou dostal i do vrcholné formy, doslova písničkářské extáze. Návaly zodpovědnosti a kazatelství vzkypěly v africky neodolatelnou rozhýbanost, gospelovou mši prořezávanou hlasy sboristek, zapomínajících na koncertech na svá těla. Tuku přitom zpívá, jako by měl nastat soudný den: soulově prosebně, klouzavě, bez stopy hořkosti, odevzdaný strunám akustické kytary a požáru ve své duši. Z textů je patrné, že nepostrádá ani osvobozující humor a optimismus; zpívá sice o Zimbabwe, nicméně s vědomím, že problémy neexistují pouze tam: „Tyhle záležitosti mohou přijít i z vaší země, vašeho města, vaší ulice, vlastně odkudkoliv“.
Doma má statut národního hrdiny, hudební hvězdy, nepochybně té největší. Trojice putumayovských alb z něj činí i jednoho z největších obrů afrického popu. Tuku Music, Paivepo a v celé zimbabwské historii nejprodávanější Vhunze Moto – uchvátila i Ameriku s Evropou, kam Tuku zajíždí koncertovat čím dál častěji.
Zvou ho do Rudolstadtu, na WOMAD a na Africa Festivalu letos ve Würzburgu zařídil takovou veselku, že publikum málem nemohlo dál, radost s Black Spirits nadělovali i ve francouzském Angouleme, natož v Kanadě, kde znásobili síly s dalšími africkými velikány Baaba Maalem a Toumanim Diabatem. A jen těžko si představit, co se mohlo dít v Torontu, kde se Tuku na jednom pódiu sešel s havajsky rozdováděným Taj Mahalem.
Nemohu vám zaručit, že Olivera Tuku Mtukudziho kdy uvidíte, přestože bych vám to z celého srdce přál, pomoci ale mohu. Kompilace Collection totiž představuje naprosto ideální příležitost, jak se s ním seznámit, alespoň do té doby, než se rozhodnete pustit se do zbytku. Anebo rozbít prasátko a kamkoliv se za ním vydat a třeba se ho i zeptat, proč má takovou potřebu vyjadřovat se k problémům. Možná vám odpoví stejně jako Jakubu Patočkovi před několika lety v Rudolstadtu: „Odpovědnost je jako kyslík, nedá se bez ní žít.“
(2005)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
