World Music - Malý průvodce světem world music

Guillaume Perret - Jazz na červenou

26.06.2014 | Hudba francouzského saxofonisty garantuje absolutní šok. Nezapadá do žádného žánru a jazz u ní vnímáme jako akcelerátor sonických výbuchů progresivního rocku, elektronické avantgardy a ethiojazzu. Během koncertu jde z ohromného přívalu energie až fyzický strach, Perret ale odmítá mluvit o hudebním násilí, máme být spíš brutálně potěšeni.


Čtyřiatřicetiletý saxofonista a skladatel - rodák z francouzského Annecy - je pod ochranou péčí Johna Zorna, který ho něžně přezdívá emocionální elektrárnou.

Jeho masakrizující a nekonečně vynalézavá kosmopolitní hudba pevně nezapadá do žádného žánru, apeluje především na prožitek a slabším povahám vystavuje nekompromisní stopku: pozor, brutálně smyslné!.

"Tvrdí o mě, že jsem hudební násilník, což je nedorozumění, pouze skenuji nálady, touhy, obavy a revolty okolního světa," vysvětluje jazzman nominovaný na prestižní francouzskou cenu Victoires du jazz

Perretův uvnitř červeně nasvícený nástroj připomíná sopku chrlící neslýchanou zvukovou lávu, před níž nejste v samém údivu schopni udělat pro svou záchranu ani krok.

"Ti co přežili vytleskávali přídavek a nevědomky si tím podepsali vlastní ortel. Perret se totiž vrátil a nadobro je zničil," varovala předem jedna z koncertních recenzí.

Guillaume Perret

Za všechno ale není Perret zodpovědný sám, na zkáze se podílí také mimořádná kapela The Electric Epic: kytarista Jeremy Grandcamp a bubeník Yoann Serra patří na francouzské jazzové scéně k vyhledávaným hráčůn a baskytarista Philippe Bussonnet  přišel z legendární skupiny Magma, což také leccos dovysvětluje.

Guillaume Perret ještě během studií klasiky propadl jazzu a postupně se propracoval do první jazzové ligy. Mezitím poslouchal africkou a brazilskou hudbu, vracel se do rockových 70. let, dešifroval umění Franka Zappy, Johna Surmana, Eddie Harrise, minimalistů a komponoval hudbu pro balet a divadlo. Koncertoval a natáčel se spoustou muzikantů, dokonce se mihl i Prahou, ale v roce 2008 prošel radikální proměnou:  založil Electric Epic, do na zakázku vyrobeného nástroje zabudoval speciální mikrofon, přidal nespočet pedálových efektů, umožňující mu saxofon zvukově proměnit v kytaru a začal skládat hudbu, jakou prý dlouho nosil v hlavě. Zbývalo najít vydavatele a tak poslal nahrávku newyorské ikoně avantgardy Johnu Zornovi, majiteli labelu Tzadik. Za pár hodin mu prý přišel obsáhlý mail končící slovy: "Neuvěřitelné, máte můj respekt."

Album se mělo původně jmenovat Brutalum Voluptuous, nakonec ale v roce 2012 vyšlo na Tzadiku pod názvem Guillaume Perret & The Electric Epic. Pozvání od předních festivalů pak nebrala konce, široký žánrový záběr a síla kompozic neušla pozornosti ani Sedmi samurajů, vybírajících nevšední hudbu na veletrh Womex, kde po sobě Perett se svou skupinou zanechali velmi hlubokou stopu.

EP Doors nabízí ve stejnojmenné skladbě ukázku Perretovy hudby pro baletní představení Asobi jeux d'adultes. Japonská choreografka Kaori Ito v něm v kontextu smyslných, eroticky laděných her pro dospělé zkoumá a kultivuje obraz těla. Ideálnější hudbu než tu Perretovu si snad ani vybrat nemohla.

O vaši první návštěvu České republiky ale nepůjde. V roce 2006 jste vystoupil s Re Bop Quintetem Pavla Pesty na Pražském Hradě. Vzpomínáte na to ještě?

Ano, byl to takový zvláštní mix atmosfér – velice oficiální událost, zároveň ale velmi živé vystoupení. Cítili jsme se tam moc dobře, vítáni a celé se to odehrávalo v uvolněné náladě. Na Pavlovi bylo vidět, že je pyšný, že může svou hudbu prezentovat na Pražské hradě. Prezident seděl přímo naproti mně v první řadě, schytal to z reproduktorů hned z první ruky. Potom mi říkal, že se mu strašně líbila energie našeho vystoupení.

(pozn.aut. při vší úctě k jazzovému znalci Václavu Klausovi, představa, že by to zopakoval po vystoupení Electric Epic se blíží nule)

Pavel Pesta byl před emigrací do Švýcarska baskytaristou legendární undergroundové skupiny The Primitives Group, která u nás jako první hrála Franka Zappu, Doors a Velvet Underground. Hrával v ní také Josef Janíček, pozdější člen Plastic People of Universe. Vyprávěl vám Pavel někdy o českém hudebním undergroundu?

Pouze zběžně. Doufám, že budu mít ještě někdy příležitost se ho na to pořádně vyptat.

Vaši rodiče prý dávali přednost tradičnímu jazzu a klasické hudbě. Jak jste se tedy dostal k progres rocku a modernímu jazzu?


To není tak docela pravda. Rodiče poslouchali především progresivní rock, psychedelii a space music – takové ty sedmdesátkové styly. Taky hodně folk, vážnou hudbu a občas jazz. Všechny tyhle zvuky mě zásadně inspirovaly. Od sedmi let jsem chodil na konzervatoř, kde jsem se učil na saxofon, hudební teorii a komorní hudbu. Doma jsem to ale rozjížděl na klavír a bicí a skládal vlastní věci. V tomhle ohledu jsem v podstatě samouk.

11. září 2001 jste byl v New Yorku. Ráno jste si vyfotografoval stojící budovy, pak šel spát a když jste se tam vrátil všechno bylo jinak. A večer jste pak jamoval v Harlemu. To asi muselo být divné jamování.


Bylo to dost otřesné. V té době jsem nemluvil moc dobře anglicky, navíc jsem byl v New Yorku úplně sám a v tom maličkém klubu jediný bílý mladý člověk. A ráno před tím jsem se opravdu procházel okolo World Trade Center. Večer jsem to odehrál, ale moc dobré vzpomínky na ten den nemám.

Je možné, že ten zážitek vryl do vaší hudby? Že s ním souvisí některé mohutné hudební výbuchy vašeho saxofonu?


Guillaume PerretTy výbušné momenty odrážejí spíš mé vnitřní pocity, silné emoce a prožitky. Zvuk exploze mi evokuje strašnou spoustu věcí. Z 11. září ve mně ale zůstalo něco jiného. Zvuk ticha. Byl jsem na místě tragédie pár hodin před tím, než ta pohroma nastala, okolo páté ráno. A potom kolem poledne, úplně sám, v ulicích kolem Wall Street. Všechno bylo pokryté prachem. Jako v zimě, když zničehonic skončí sněhová vánice a nastane ticho.

Viděl jsem vaše vystoupení na veletrhu Womexu, akci zaměřenou na world music. Vy sám se hlásíte k ethiojazzu, nigerijskému afrobeatu a zajímá vás také gnawa z Maroka. Jakoby se váš jazz obloukem vracel do Afriky. Máte tedy nějaký hlubší vztah k africké hudbě?


Několik let jsem se systematicky zajímal o rytmy východní Afriky. Hrál jsem i na malijské bubny doum-doum a djembe a dokonce si je vlastnoručně vyráběl. Hodně jsem vystupoval  na ulicích s muzikanty ze Senegalu, Pobřeží slonoviny a Mali a čtyři roky doprovázel kurz afrického současného tance. V Africe jsem také potkal spoustu skvělých griotských hudebníků s balafony a loutnami ngoni. Ano, africká hudba mě velmi oslovuje a inspiruje.

 

Kdy vás vlastně napadlo spojit saxofon s elektronikou a hrát na něho jako na kytaru? Měl jste nějaký vzor? Nebo šlo o intuici?


Bylo to naprosto intuitivní. Úplně náhodou jsem na návštěvě u kamaráda v Ženevě zkusil dva efekty, které se mu tam válely ve studiu. A používám je dodnes. Pak mi jiný kamarád věnoval zesilovač, do něj jsem zapojil pedály a znělo to skvěle – strašně teple a živě. Dodnes to takhle se saxofonem dělám. Potom jsem se začal věnovat teorii, představoval si nějaký systém a nakreslil si strukturu audio rozhraní. Zkusil jsem se na efektové krabičky podívat jako na mixážní pult, který by se dal ovládat nohama. Zároveň jsem v Paříži potkal strašně šikovné lidi, kteří umí vyrobit pedály na zakázku a postavit specifický systém mikrofonů. No a mezitím jsem objevil, co s efekty pro saxofon dělají Eddy Harris a Michael Brecker. Jsem ale rád, že ve chvíli, kdy jsem se k tomu dostal,  jsem už byl na své vlastní cestě - ke všemu jsem si došel sám. Díky tomu je můj způsob opravdu velmi osobní – ušil jsem ho sám sobě na míru.

 

Četl jsem, že název Electric Epic souvisí s Homérovou Odysseou. Vaše hudba také připomíná mohutný hudební epos a evokuje mořská monstra. Saxofon s červeným světlem uvnitř má být symbolem další mytologické příšery nebo spíš zvýraznit emotivní stránku vaší hudby?


Na jednu stranu má světýlko v saxofonu hypnotickou funkci, může vlastně symbolizovat leccos. To nechávám otevřené, ať si každý představí, co se mu zlíbí. V druhé řadě pak má praktickou funkci: intenzita světla odráží intenzitu zvuku. Jinými slovy, podle toho, jestli světýlko svítí nebo ne, lidé poznají, jestli saxofon hraje. Protože když jeho zvuk přetvářím v infra basy, je to na první i několikátý poslech dost vzdálené klasickému zvuku saxofonu. Lidé, kteří nevědí, že používám efekty, by si mohli myslet, že saxofon nehraje a že slyší jen kytaru nebo elektronické zvuky. Ty ale ve skutečnosti vydává právě saxofon po rozsvícení červené.

Proč vás vlastně napadlo poslat své nahrávky Johnu Zornovi?  I když to má logiku. Je to experimentátor a spojovatel žánrů a scén, které předtím nikdo nespojil.

Máme společné přátele a tak jsem měl možnost dostat se k jeho soukromé e-mailové adrese. Johnova práce i hudba kterou vydává jiným mě vždycky hodně inspirovala a proto mě přišlo logické poslat mu svou hudbu. Na první demo – byla to nahrávka živého vystoupení – mi od něj přišla pochvalná reakce. Dva roky na to jsem mu poslal už finální zmixované album a pod to se rovnou jako vydavatel podepsal. To bylo pro mě hodně povzbudivé.


Guillaume PerretJste spolu v kontaktu a nemáte v úmyslu si někdy společně zahrát?

Pravidelně mu posílám své nahrávky, všechno, co skládám pro divadlo a taneční soubory. On mi dává zpětnou vazbu a tipy. Ano, jsme pravidelně v kontaktu. Uvidíme, co to do budoucna přinese.

Máte fantastické spoluhráče. Podílejí se i na skládání?


Své kolegy jsem si vybral pro jejich talent, lidské kvality a také otevřenost k hudebním stylům. Všichni jsou to velice pokorní a skromní hudebníci, velice lidští. Jsme si hodně blízcí. Já hudbu sice skládám, ale jen díky nim má v průběhu zkoušek a koncertů šanci dozrát. Tomu, co já složím, oni dodají duši svým osobním vkladem a nápady na aranžmá.

Váše pojetí jazzu asi tradicionalisty moc nezajímá. Setkal jste se někdy z jejich strany s názorem, že vaše hudba už není jazz?

Tohle pro mě nikdy nebylo moc důležité. Jasně, pro udržení tradice žánru je potřeba, aby existovala určitá komunita hudebníků garantujících žánrovou kontinuitu. Znám spoustu tradičních umělců, kteří ale zároveň nemají problém respektovat a mít rádi to, co dělám já. Myslím, že pro naši dobu je typické, že vzniká celá řada nádherných projektů, ve kterých se mísí žánry a období. Mně osobně je úplně jedno, co který styl představuje. U hudby mi opravdu stačí, aby ke mně dokázala promluvit, unést mě.

Složil jste hudbu pro balet Asobi jeux d'adultes vydanou na epíčku Doors. Co vás zaujalo na práci japonské choreografky Kaori Ito? A chystáte psát pro další baletní představení?


Je to už třetí kus, pro který jsem Kaori složil hudbu. Jsem si velice blízcí, máme hodně společného, oba jsme nadšení dobrodruzi a hudební podnikatelé. Jsem si jistý, že naše spolupráce potrvá ještě hodně dlouho.

A co film? Když máte tak rád Davida Lynche, nechcete mu napsat jako Zornovi a nabídnout mu svou hudbu? Nebo jinému filmovému režisérovi?


Je pravda, že zbožňuju skládat hudbu na obrázky. To s Lynchem je skvělý nápad, rozhodně to zkusím!

Co bude dál? Chystáte nové album?

Zrovna začínáme nahrávat. Moc se těším. Vy se můžete těšit v září.

(Harmonie, 2014)

Foto: archiv

Jiří Moravčík

WWW odkaz

Zpět