Martin Green - Kosti strašidelné vrány
13.02.2015 | Až morbidní fascinace temnotou, smrtí a duchařskými příběhy.
Britský akordeonista Martin Green, chlap na kterého si můžete kdykoliv vsadit pokud očekáváte prapodivnou hudbu, sice žádného ducha prý ještě nikdy nespatřil, ale možnost setkání nevylučuje, protože odmítá přistoupit na ateistický výklad: smrt rovná se hnití v zemi. V rámci Greenovy profesní dráhy představuje proto koncepční "folk noise" album Crows’ Bones asi nejodvážnější krok k jakému se kdy rozhodl.
O písničky na
dobrou noc rozhodně nejde: ledaže byste se chtěli budit hrůzou ze snu. Existuje
už proto také rada k poslechu: zamknout barák na všechny petlice a nikomu
neotevírat. Nikdy prý nevíte....
"Vrány se živí mršinami, něčím, co je už mrtvé. Kosti zvířete co se živí mrtvými mě přišlo jako vhodný název pro tenhle druh hudby," vysvětlil podivný název Green. Na cestu do nejtemnější duše anglického folku posetou mrtvolami se s ním vydaly dvě zpěvačky: manželka Inge Thompson a Becky Unthank. Strašidelnost písní pak zvýraznil švédský hráč na nyckelharpu Niklas Roswall.
Příklon současné generace anglických folkařů ke krvavým baladám souvisí podle mnohých s britskou politickou a společenskou realitou. Green, myslící na předchozí éru folkařů zpívajících o "krutých aristokratech, krásných dojičkách krav, pěnícím pivu a nedovoleném píchání", nabízí jiné vysvětlení: "Se štěstím přetékající hudbou to máte těžké, protože je víc než pravděpodobné, že se obrátí v kýč, takže v mnoha ohledech je jednoduší hrát temnou hudbu."
Té se věnují The Unthanks, kapela dvou sester Rachel a Becky z hrabství Northumberland. Jen krátce: folk The Unthanks má blízko k pseudoklasice a minimalismu, staví na revolučním zvuku, nevšedních aranžích a originálním uchopení skladeb King Crimson nebo Antony & The Johnsons. Greenova volba Becky byla tedy jasná. Pokud se ale týká duchů, tam to "zaskřípalo": když se Rachel narodil syn, její manžel klavírista Adrian McNally pro něho složil suitu, v níž použil text Ewana McColla: „Další den je pryč, synu, zavři oči a jdi spát. Neboj se strašáků. Obři jsou jen stíny na zdi. Nejsou žádní lidožrouti ani zlé čarodějnice, jenom zkurvysyni čekající venku.“
Od famózního tria Lau, do kterého společně s houslistou Aidanem O’Rourkem a kytaristou Krisem Dreverem akordeonista Martin Green patří, můžete očekávat dokonale jasné záblesky instrumentální geniality. Lau kombinují vlivy irských, skotských a anglických harmonií do na první poslech složitých, technicky brilantních, originálních skladeb a připomínají tvůrce vzdušných zvukových obrazů, rozpínavých občas ambientní elektronikou.
Martin Green na
koncertních turné a ve studiích doprovázel
Elizu Carthy, Lindu Thompson, Be Good Tanyas, Waterson: Carthy, Rogera
McQuinna a Joan Baez. Má silnou vazbu k maďarské romské hudbě a současně s Lau
vede vlastní elektro-akustickou skupinu Martin Green Band se zvukem „silné,
přesto krásné ranní kocoviny po noci protančené s Frankem Zappou, Astorem
Piazzollou a Duke Ellingtonem“. A samozřejmě se pilně věnuje své manželce:
zpěvačce, akordeonistce a folkové experimentátorce Inge Thompson. I ona na
scéně anglického folku působí jako zjevení prolínáním tradičních balad s
elektronikou a pokusy na samé hranici toho, co folkaři ještě vydrží.
Svatba s vlkodlakem
Album Crows’ Bones (Reveal Records) je převedením jevištního představení objednaného experimentální scénou Opera North z Leedsu.
Původní Greenův
návrh k vedení opery nešetřil velkými ambicemi: nad podiem měli létat obří
draci a na něm tančit záhrobní monstra. Zdvořile ho prý vyslechlo a požádalo o
skromnější verzi.Takže zůstali jen oni čtyři, filmová projekce a tlumená
světla. Bohatě to stačilo: ukázalo se, že škála akustických zvuků jaké dokážou
vydat předčí zážitek i z pohledu na oheň šlehající draky. Becky s Inge zpívaly
do plechovek z nichž se zvuk přenášel do gramofonových troub. Jak děsivě
barevně dokáže znít nyckelharpa se ví, přesto míru běžnosti Niklas překonal. Ve
srovnání s tím u toho akordeon vyšel jako "obyčejný zvukovod", což u
Greena není až tak docela pravda, navíc si nechal vyrobit speciální nástroj
Log: na dřevě nataženou strunu z violoncella rozeznívá, až se vám ježí chlupy.
K tomu všemu dupání, škrábání, vrzání, skřípání na cokoliv. Dojem, že sedíte v
podkroví starého viktoriánského domu v němž se honí stíny musel být prý
dokonalý. Greenovu úvahu, že značnou část představení ponoří do naprosté tmy,
nakonec vedení opery ze strachu, že lidem nebudou vstávat hrůzou jenom vlasy,
ale i nohy, ovšem raději zamítlo.
Převést vizuální zážitek na album se ukázalo jako celkem snadné: drásavě disonantní a emoce rozpínající zvukové efekty, kytaru a mellotron přidal ve svém studiu Adrian Utley z Portishead a vše dotáhl skotský producent Calum Malcolm, zvoucí k natáčení ještě bristolského bubeníka Andy Sutora a hráčky na khomus (jaw harp) Ayarkhaan ze sibiřského Jakutska. Kovovými jazýčky khomusů evokují v závěrečné skladbě Some Dead odbíjení půlnočních hodin, zatímco skřípavá nyckeharpha vítá k návštěvě duchy. Pohřební žalozpěv Lyke Wake Dirge pochází z půlky 17. století, údajně z Yorkshiru, rodišti Becky Unthank, dodávající mu hlasem ještě větší bezútěšnost, než bylo dosud v příběhu o mrtvém putujícím do očistce obvyklé.
Zhruba stejně stará je lidová balada Three Ravens: opus pro dva hlasy, jemnou elektroniku a "gotický akordeon". Na noc byste ji fakt asi poslouchat nechtěli, to spíš I Saw the Dead, vypůjčenou od irské indie rockové skupiny Villagers. Přes temně dunivý klavír a vznosně gradující melodii, přecházející v mezihře do rozpustilého kolotočářského valčíku, ovšem začíná nabídkou: "Máte chvilku? Dovolte mi, abych vám ukázal zadní místnost, kde jsem viděl mrtvoly tančit jako děti."
Úvodní skladba Mess Of Crows zaznamenává dialog milenců slibujících si hlasy zpěvaček, že ani smrt je nerozdělí, a samozřejmě to dopadne blbě, což předem naznačuje dramatický klavír a tesklivá nyckelharpa (místy zní jako harmonika z Tenkrát na západě).
Anglické folkové trio The Young’uns natočilo skladbu One December Morn před dvěma roky na výborné album When Our Grandfathers Said No. Připomíná bombardování britského města Hartlepoolu německými křižníky za první světové války, během něhož zemřelo mnoho obyvatel, převážně dětí. Becky ale tu hrůzu pojímá citlivě; i tak nic pro slabé povahy.
Niklas Roswall začíná melodií Maklin's Bridal March provázející kdysi u něho ve Švédsku odsouzené vrahy na cestě k šibenici, zničehonic se ale ozve hlas Becky ( a hororové dýchání Inge) a vše za hrozivého dupání pokračuje zhudebněným příběhem Griesly Bride od australského básníka Johna Manifolda o novomanželovi, kterému o svatební noci uteče nevěsta z lože a když ji na sněhu pronásleduje, podle krvavých stop, odhozené košile a jiných příznaků usoudí, že se zřejmě oženil s vlkodlakem.
A závěr? Zkuste hádat, o jakém albu se v souvislosti s nominacemi na BBC Folk Awards v Británii nejvíc mluví.
(UNI,2014)
Foto: archiv, Yvett Stranska
Jiří Moravčík
