Mbongwana Star - Sni nebo zemřeš
29.09.2015 | Konžští vozíčkáři Staff Benda Bilili nejprve svět dojali a následně manicky roztančili. Pohádce ale zazvonila po šesti letech hrana: část skupiny podlehla falešnému vábení peněz a zbylo z ní smutné torzo. Vyjma leadrů Coco Ngambaliho a Theo Nzonza: ti se v nové elektrofuturistické sestavě Mbongwana Star právě chystají k výpravě na měsíc. Letí s nimi Kongo Astronaut a irský producent Doctor L.
Belgického manažera a producenta Michela Wintera známe dobře: na pražském Respectu a ostravských Colours osobně uváděl Staff Benda Bilili. Věnoval jim od začátku nezměrné úsilí, předloni ale za kapelou přišel vykuk s nabídkou "výhodnější" smlouvy, které dřívější bezdomovci z Kinshasy neodolali. Zakladatelé Coco Ngambali a Theo Nzonza ovšem zůstali s Winterem. Rozjeli vlastní plány a od minulosti se odstřihli názvem: mbongwana znamená v jazyce lingala změnu. Dostát ji hudebně už se dařilo méně: oba hráli celý život konžskou rumbu - prapůvod síly Staff Benda Bilili a jeden z nejinfekčnějších panafrických tanečních stylů - a radikálně se od ní odpoutat nedokázali. Nikdo to po nich nechtěl, že to bez inovace ale nepůjde, věděli až moc dobře; a docela se s tím trápili. Buď znovu blahoslavený objevitel Jupiter & Okwess International a Staff Benda Bilili, francouzský dokumentarista Renaud Barret: dvojici pustil elektrofunkově nabušené album Tony Allena Black Voices vyprodukované Liamem Farrellem aka Doctorem L; irskou personou pařížské elektronické a hip hopové scény s bohatými zkušenostmi z Mali. "To je ono!", zařval prý Theo a hned zavolal Winterovi.
Do Kinshasy dorazil s Farrellem loni v létě. Pronajali dům v centru Kinshasy, spustili elektrický agregát a po deseti dnech natáčení si Farrell odvážel do pařížského studia syrové demo Mbongwana Star.
Třeskutě
nepravděpodobná spolupráce - šedesátiletí konzervativci a futuristický
producent - nejprve skřípala: Coco s Theem si na nový zvuk přivykali těžce. Po
vypuštění dema do ulic Kinshasy ale nastala jednoznačná reakce: zprudka se
tančilo. Coco & Theo se uklidnili a sestava Mbongwana Star ustálila: mladý
bubeník Makana Randy Kalambayi ( dítě ulice, celá léta tlačící vozíček s
Coco), kytarista Jean-Claude Kamina
Mulodi aka ‘R9’ a perkusista Sage ( syn manželky Coco). Samozřejmě plus
baskytarista, klávesák a programátor Doctor L.
S prvními elektromoderními nahrávkami z Afriky začala spousta západních vydavatelů couvat: nešlo by to trochu víc tradičněji, žadonili zpátečnicky a spoustu snah tím zabíjeli v zárodku. Když teď Nick Gold, šéf významného labelu World Circuit s Mbongwana Star jenom na základě dema podepsal smlouvu, hodně tím překvapil: on se nikdy do trad-moderny nehrnul, taková byla zkrátka jeho nakladatelská filosofie; do katalogu World Circuit patřili spíš Buena Vista Social Club, Ali Farka Touré nebo Toumani Diabaté; úchvatní muzikanti držící se revolucionaření v mezích pozvolnější inovace tradice nebo vůbec žádné.
Goldovo přesvědčení o razantní převratnosti Mbongwana Star je proto přesvědčivým signálem vyslaným na scénu moderní africké hudby, důkazem vnímání jejích hlubokých proměn a vědomí, že spolupráce se západními producenty a hudebníky už dávno nemá charakter nahodilosti nebo módy. Gold tak podepsal manifest redefinice názoru na současnou africkou hudbu.
"Pokusili jsme se jí dostat ze svěrací kazajky, do které pořád spousta lidí africké kapely cpe. V duchu jsme se vrátili do 70. let, kdy Afričané zněli opravdu moderně, možná víc než my na Západě," vysvětlil Michel Winter.
A Farrell dodal: "Chtěl jsem změnit zaryté představy o africké hudbě. Kinshasa mě připomíná New Yorku v 80.letech kde jste mohli založit punkovou, gay nebo novovlnou skupinu. Afričtí hudebníci mají právo si zvolit jestli chtějí znít tradičně nebo ne. Bavíme se sakra o lidech, kteří hrají hudbu...... Pokud máme rádi hudbu, dělení na Afričany a Evropany s tím nemá nic společného. Přestaňme předstírat, že to tak je. Všichni se potřebujeme navzájem."
Sni nebo zemřeš: jedna z rad obyvatel Kinshasy, metropole Demokratické republiky Kongo. Vyvrací tezi, že navzdory chudobě, politické nestabilitě, ozvěnám krutých válek a pověsti velmi nebezpečného a nefunkčního města tady nemůže takřka z ničeho vzniknout hudba k užasnutí. Z podceňovaného tvůrčího génia Kinshasy v minulosti vyšli Konono No.1, Kasai Allstars, Staff Benda Bilili nebo Jupiter & Okwess International. Původně přitom nemysleli na umění: hudba pro ně představovala jediný způsob jak na ulici přežít.
"Většina obyvatel Kinshasy se ráno probudí s jedinou myšlenkou: najít si něco k jídlu. Bez toho, že by museli nutně někoho přizabít, jdou na to s důvtipem, kuráží a bezměrnou prohnaností. Zítřek je netrápí a litovat se? Ve městě, kde milióny lidí nemá do čeho kousnout? To můžete rovnou spáchat sebevraždu,“ napsal v době zrození Staff Benda Bilili anglický novinář Andy Morgan, mimo jiné objevitel Tinariwen.
Takové věci se
těžko chápou, leckterý z nás by to za
podobné situace vzdal, u hudebníků a umělců z Kinshasy to naopak probouzí
fascinující úsilí. Na zázrak nečekají,
jdou mu naproti, aniž by předpokládali, že z toho vzejde něco naprosto
originálního: například hudba o jakou na západě marně usilují armády studiových
mágů. Ti když poprvé uslyšeli Konono No.1 nechtěli věřit, že tak syrového
industriálního zvuku docílili Konžané s bizarní "anti-technologií" a
nástroji vyrobenými ze smetiště. Princip DIY je v Kinshase totiž přepólován:
představuje tady nutnost, nikoliv prostředek k dosažení cíle.
Ve městě dnes podle Wintera existuje mnohem víc kreativity než si dokážeme představit. Bublá širokými aktivitami a tvořivostí, vyvěrajících přitom z nedostatku zdrojů: umění tu doslova vzniká z odpadu. Nejvíc ve čtvrti Rue Kato, napěchované sochaři, fotografy, tvůrci happeningů a hudebníky.
Prochází se po ní také Congo Astronaut: kluk z ghetta s vlastnoručně vyrobeným skafandrem. Putuje v něm Kinshasou, nechává se fotografovat a vydělává si tím na obživu. Mohl se posadit na zem a žebrat nebo třeba krást, přesto zvolil druh performance a ejhle, už o něm píší v západních magazínech zaměřených na sociálně umělecká hnutí, mohutně ho zaregistrovaly Facebook i You Tube.
Takhle se v Kinshase rodí nečekané fenomény. Do světa vyletěl astronaut i s Malukayi, prvním videoklipem Mbongwana Star: Renaud Barret ho minout nemohl, až příliš souvisí s futuristickým zvukem kapely a potřebou zdůraznit, z jakého podhoubí vyšel. Album se proto mělo jmenovat From Kinshasa to The Moon, vydavatel ale nakonec docela nepochopitelně krátil, aniž by bral do úvahy, že v Kinshase, specializující se na výrobu netušeného, je dnes vlastně možný i let na měsíc.
Farrell pouze nenastavil laptop, tvořil s kapelou: jedno jestli v pařížském studiu nebo při postprodukci na místě.
Důvod předem zaručeného úspěchu Mbongwana Star lze hledat ve vzájemném důvěře, v extrémní síle přimknutí dvou odlišných hudebních stylů: až, jak se píše, nerozeznáte, kde začíná vliv elektro funky Farrela a končí vklad Konžanů. Nebalancují na hranách extrému, sladili se do jednoho masivního hukotu, v němž nezapadají skvostné distorzní kytary a medové i naléhavě vykřičené hlasy; basss groove a syntetické beaty nesoupeří s vynalézavou perkusivní hrou.
Skladby Kala a Kimpala mají charakter rockové temnoty a zamrazí vás z nich: od rovného rytmu na způsob bušení do kovadliny odlétají jako jiskry, zlověstně vesmírné pazvuky a kytary míří až k metalu. Tohle je i na Kinshasu opravdu něco velkého.
Shégué hypnoticky odsejpá po linii afrobeatu a
highlife, Masobele s úchvatnými
vokály drtí neúprosným jazzfunky a Coco
Blues naopak lahodí melodickým bluesováním.
V Malukayi vstupují do hry s bzučivě zvonivými drnkacími skříňkami likembe Konono No.1, znovu vás ale ze všeho nejvíc práskne do uší "industriální" rytmická sekce; stejně tak u Suzanna.
Na koncertech si to s baskytaristou Farrellem a ve společnosti mladíků Coco s Theem užívají až jim jsou vozíčky těsné. Skáčou na nich v rauši, stvrzujíc svou dávnou hlášku: problém není v nohách, ale v hlavách a náš handicap nám nezabrání od toho být chytrý.
(2015)
Jiří Moravčík
