Domácí
"Divadlo je o textu, o zodpovědnosti za obsah a pravdivosti sdělení. Jsme autorské divadlo, zvyklé zpracovávat látku po svém. Umění vnímáme jako touhu po svobodném sebevyjádření a po doteku krásy," myslí si Blanka Ulrychová z Moberg Ensemble
Pohyblivý festival organizace evropských hudebních rádií European Broadcasting Union (EBU) by klasik nejspíš zhodnotil lapidárně: Setkání vejtahů. Míněno dobře, jakpak jinak. Každé z nich se totiž v rámci možností chlubí originální, z lidové tradice vycházející hudbou své domoviny. A málokdo z příslušných dramaturgů hodlá uspávat publikum nezáživností a uvískaností s dutým obsahem. I naše Ivana Radechovská ze stanice Vltava proto bere zaplnění festivalového okénka jako výzvu. V uplynulých letech přivezla do Belgie Čechomor, ve Finsku omráčila Radůzou a do chorvatské Puly letos doprovodila valaško meziříšské Docuku. Z kamarádství rozhodně ne.
Skupina složená z bývalých členů ZOO a Bran nedávno vydala zdařilé debutové album Disk O´Brass. Hutný folkrock inspirovaný Bretaní zdobí pronikavý zvuk bombardu a dud. Všichni se okamžitě shodli na tom, že Dick O´Brass hrají keltskou hudbu. Kapelník Tomáš Nedělka je ovšem jiného mínění: tak jednoznačné to zas není.
Tři zpěvačky a romský repertoár, to je v Čechách a možná i jinde v Evropě unikát. Neméně zvláštní na skupině Triny je i skutečnost, že pouze jedna z nich je Romka. Iveta Kováčová a její gadžovské kolegyně Jana Procházková s Dagmar Podkonickou si s tím ale hlavy nelámou. Nepotřebují to. Hudbu svými ohebnými hlasy vnímají instinktivně, sálá z nich hravost a chuť vymanit se z nebezpečně zavádějících rompopových klišé.
Album Bylo a není brněnské skupiny představuje další pohled na zpracování lidovek u nás. Ne, že by tato sympatická s nadhledem a humorem pojatá nahrávka na domácí scénu world music udeřil zrovna silou blesku, přesto z ní znatelně vybočuje. Třeba i proto, že jak sami členové tvrdí: „Nejdeme na to prvoplánovitě s bicími, harmonikou a klezmerem.“
"Čechomor orientovaný na masy mě neláká," říká slovenská zpěvačka a aranžérka Zuzana Mojžíšová. Zarputilí slovenští folklóristé přitom její přístup považují za "hanobení kulturního dědictví, ba co víc, za plivání na jeho oltář"; šéfovi trenčínského festivalu Pohoda, jinak s world music obeznámenému Mišo Kaščákovi pro změnu na výtečném debutovém albu Zuzany Mojžíšové a Jej družiny ( vychváleném kdysi v RockPopu i Petrem Dorůžkou) trhaly uši boosterované kytary, takže je odmítl pozvat. Přesto, když tímto sítem informací proženete novou, už třetí nahrávku Zuzany Mojžíšové, vyjde vám z toho pořád to samé, ať se třeba výše jmenovaní na hlavu stavějí: není v současnosti na Slovensku originálnější a hloubavější kapely, posouvající lidovou hudbu do nových časů, než ta, jíž vládne tato zarputilá dívčina andělského zjevu.
Znát dávní pohané kytaru, hráli by na ní určitě jako Dagmar Andrtová-Voňková. Překotně trhavě, v touze vykřičet se, vytěsnit ze sebe žal i nezvladatelné emoce nebo naopak sotva slyšitelně, jemnými dotyky rozeznívat struny, jako když se trhá pavučina a kolébat tak sebe i své blízké, ale i právě příchozí. Bez jakýchkoliv pravidel, z hloubi své duše a v sounáležitosti s vlastním rozpoložením.
