Evropa
Lisa Knapp patří mezi nejprogresivnější osobnosti anglické folkové scény. Drží se přitom slov spisovatele Milana Kundery: “Není potřeba být lepší než předchůdci, ale snažit se zahlédnout to, co jiní ještě neviděli, a říci, co jiní ještě neřekli, zaslechnout, co jiní ještě neslyšeli.“ Není divu, že její nové, po sedmileté přestávce vydané album Hidden Seam, boduje v prestižních anketách world music a folku o nejlepší nahrávku letošního roku.
Tohle by snad nevymyslel ani Baron Prášil: ve švédské vesnici Korpolombolo od předkřesťanských dob praktikují voodoo obřady. Doprovázené pochopitelně tranzovní hudbou a ne ladajakou: zní jako střemhlavá srážka afrobeatu Fely Kutiho s krautrockovými Can, Funkadelic, pákistánskou bhangrou, dietroitským diskem a Black Sabbath.
Mužský kvartet z města Bitti reprezentuje unikátní starověké umění polyfonie, na které se jen obtížně přikládají měřítka běžného zpívání.
Nepřístupný horský terén Pyrenejí Baskicko odjakživa chránil před přílišným vpádem civilizace. Obdivuhodná je i mentalita a houževnatost s jakou si tamní lidé dokázali po tisíce let udržet svůj jazyk a identitu. Snad žádný z evropských národů také neprovází tolik mýtů a tradic, jejichž počátek nikdo nikdy nedohlédl.
Anglický folk to měl svého času hodně nahnuté. Poslouchali ho jen staří, věrní a otrlí. Od konce 90. let ale england folk music představuje instituci ochotnou si přiznat, že beze změn by zůstala všem jenom pro smích. Otevřela proto „moderní laboratoř a oddělení zahraničních styků“ a bohorovně, bez zděšeného křiku jako třeba kdysi v souvislosti s punkem přehlíží, že kolem ní obcházejí další vetřelci: elektronika, minimalismus, fanoušci Michaela Jacksona a psychedelie.
Wim Wenders sledoval nebe nad Berlínem, Jaroslav Rudiš to pod Berlínem. Kdesi uprostřed ale prý existuje životadárný umělecký kal, ve kterém to prý „vězí“, jak říkával před drahnými lety Vasilij Kandinskij.
Anarchie po sedlácku: pěkně od plic, s bubenickou kanonádou a houslemi. Jenom u toho musejí prý rychleji mávat smyčcem, protože odbojné rebelské písně z hloubi 19. století převedené do akustického hardcore zpívají největší polští pankáči. „Pokud dojde k překročení určité hranice, lavina hněvu se může ukázat jako nezastavitelná,“uvádí skupina ke svému „kacířskému výkřiku z hlubin povstání feudálního světa, který nezemřel, jenom změnil tvář, takže nic nekončí“.
Vlastně to byl hodně kontroverzní nápad: zhudebnit a punkem nakopnout texty rebelujícího polského rolnictva z 16. a 19. století. Neskrývaných výzev ke vzpouře a konečnému řešení: zabij pána.
Je libo zamotat si hlavu afropsychedelickým noir? Nechat si vyprávět o afrických počátcích UFO? Vyslechnout surrealistickou experimentální poezii za doprovodu funky free jazzu zalomeného do woodoo punku? Dámy a pánové, od toho je tu spisovatel, básník, zpěvák a vůdce černošské avantgardy Anthony Joseph z Trinidadu, bytem v Londýně a myšlenkami bůhvíkde.
Libanonský jazzový trumpetista, který vymyslel vlastní hudební vesmír. „Mutantní trumpetové šílenství“, napsal o něm anglický novinář Andy Morgan.
