Evropa
Castrův Ostrov svobody představuje jedno z nejbedlivě sledovaných míst na světě. Jako pověstní poláčkovští Muži v offsidu na jeho plotě visí tisíce obchodníků z celého světa, nakukují dovnitř - někteří zásadoví Američané tam už dávno přes různé strejdy a techtle mechtle pronikli - a čekání na den, kdy soudruh Castro zmizí na věčné časy v pekle si krátí pozorováním pověstného muzea amerických bouráků z minulého století.
„Chci svojí činností rozšířit obzory taneční scény, obrátit ji k rozmanitosti tradiční hudby. Domnívám se, že to mládež chytne, jelikož v tradici je ukryto tolik překypující energie, jakou nedostanete z žádného jiného druhu hudby. Je plná života a opravdovosti."
Jsou rána, z jejichž kocoviny vyplývá cosi přelomového; drtivě jasné přesvědčení, že předešlý večer naplněný ‘nešťastným štěstím, krásným mrazením, kdy se dotýkáte lemu nekonečna’ nadobro některé věci změnil. Kupříkladu májové ráno dvaasedmdesátého roku, kdy dlouhovlasatý harfeník Alan Stivell v samém srdci nepřítele, v pařížské Olympii, triumfoval s bretaňskými písněmi. Nebylo pochyb, evropskému folkrockovému řetězu přibyl další článek: zrodil se keltský rock
Je to tak. Do chrámu anglického folku dopadl další těžký granát. Nejprve Jim Moray, teď početná obskurní dechovka Bellowhead, prý klon Brass Monkey se Zappovými The Mothers of Invention, s nadhledem kontrolující chaos po vzoru Toma Waitse. Folkově dekadentní husarské dílo zpěváka a houslisty Jona Bodena a zpívajícího hráče na melodeon Johna Spierse, nebojácných hledačů grálu anglického folku překonávajících s Bellowhead i ty nejbláznivější představy o jeho dalším směřování.
Říká si po chlapecku Bill, ovšem pokřtěná je Belindou. Pro většinu odborníků a posluchačů představuje nejvýraznější folkový talent Anglie, případně hlas roku 2000, nadšeně toho léta přivítaný na prestižním festivale WOMAD. Babička z ní chtěla mít klasicky vzdělanou klavíristku, ale mladá dáma to viděla jinak.
Když před obědem, po Valpružině noci - tedy čarodějnicích - vystoupila v roce 2002 v rámci festivalu Beltine pod zříceninou gotického hradu Valečova waleská skupina Fernhill, ocenilo to především přítomné publikum: aplaus ve stoje byl pak jedinou možnou reakcí na ne zrovna každodenní hudební zážitek.
The Imagined Village – Imaginární vesnice, na jejíž návsi hřmějící futuristické techno rytmy vymanily staré anglické lidové písničky z dusivého sevření ustálených forem, aniž by ztratily cokoliv ze své podmanivé krásy.
„Ten kluk táhne folk nekompromisně za vousy do 21. století,“ prohlásila Maddy Prior, přesto cenu nejlepšího mládežníka Radia BBC Folk Awards v roce 2001 předala do rukou čtyř líbivých skotských sester Giwe Way. V sále v tu ránu zavládlo pozdvižení. „Děsivý justiční omyl,“ jak situaci popsal anglický novinář Colin Irwin, jen taktak nepřerostl v defenestraci porotců. Tolik hořkosti a vášní jejich verdikt vyvolal. Původce nastalé paniky, tehdy devatenáctiletý rocker a vystudovaný klasik Jim Moray, o jehož vítězství nikdo nepochyboval, seděl zabořený do sedačky ve druhé řadě jakoby s tím neměl nic společného. Alespoň se tak pro jistotu tvářil.
Za dobrotu na žebrotu. Požádali ho z londýnských Times o album k recenzi. Co by jim ho nedal, stál o to, aby se o něm lidé dozvěděli. Když pak noviny otevřel, spadla mu čelist. Na fotografii stál chlap v dlouhém černém koženém kabátě s jelenem v podpaží.
„Nezáleží na tom, co mu předložíte, jestli irskou, balkánskou nebo africkou hudbu, Donal vždycky ví, co s tím,“ tvrdí irský písničkář Andy Irvine, zatímco pro jiné představuje producent a hudebník Donal Lunny ‘šťastného bastarda irské farnosti’.
