Flamenco mimo všechny kategorie křtěné hip hopem, funky, rockem a brazilskými rytmy.
Izraelská zpěvačka s andělským hlasem, který učaroval samotnému papeži Janu Pavlu II. Představitelka kultivovaného popu, naděje, že i mainstream může nabídnout nevšední zážitek.
Chimérické písně šimrající anděly na nohách zakomponované do severské záře nad australskou pouští. Na Inge Liljeström se mohou s důvěrou obrátit milovníci The Lamb, Portishead a černobílé expresivity zapomenutých noir filmů.
Doma, tam kde vznikla, se o tu hudbu z minulosti nikdo nestará. Nedostává se finančních prostředků, možností, producentů a vůle provětrat archívy; nejvíc to ale vypadá na pochybnosti, že pro zbytek světa by mohla představovat naprostý unikát.
Vloni si na Respectu holandští post-punkeři The Ex zahráli se skupinou Ililta Band, reprezentující unikátní součást etiopské hudební scény: tradici trubadúru azmari. Letos se skupina představila po boku legendárního saxofonisty Getachewa Mekurya.
Na festivale Colours of Ostrava se ďábelským vystoupením představilo horké želízko kolumbijské hudební scény a současně aktuální senzace prestižních světových festivalů.
Pohádka o pětici andělských zpěváků z irského Gweedore neskončila. Světoznámí Clannad se po dvaceti letech v původní sestavě vrátili. Na Colours of Ostrava a poprvé v Čechách jsme tak měli možnost slyšet písně pro Robina Hooda, Harryho, Posledního Mohykána a Bono Voxe.
Africký roh, Somálsko: etnicky a jazykově celistvá země, přesto možný poslední schod, pak už se ocitnete rovnou v rozháraném pekle. Další africký stát, kde všechno je úplně jinak než to zvenčí vypadá. Je vlastně otázkou, jestli se pořád ještě jedná o stát nebo spíš o kotel krveprolití, islámského radikalismu a námořního pirátství.
Na papíře, ani kdyby se toho ujal spisovatel Hrabal nebo někdo, kdo hodně „kouří“, berberské Oudaden nedoceníte. Přečtěte si raději suchá fakta a zajděte na koncert. Dohrají a tělo, obvzlášť hlava, vás pak nebude chvíli poslouchat, nicméně za zkušenost to stojí.
V západní Africe se traduje, že “kvůli hrdinovi se i vody rozestoupí. Je sice smrtelný a nedokonalý, přesto však v sobě skrývá schopnost dosáhnout božství”. Anglického kytaristu Justina Adamse za to, jak extrahuje ze všech blues světa to nejprvotnější chvění nebe určitě také nemine. Kdyby ano, k čertu s nebem. Když ho s gambijským griotem Juldehem Camarou slyšel poprvé hrát Robert Plant, sebejistě prohlásil: “Hoďte zbytek fúzí do šrotu, tohle je ta správná cesta.“
