Zpěvák, hráč na dudy neyanbann, rituální trubec na kozí roh a do půl těla svlečený tanečník co prolézá sám sebou. Zprostředkovatel vzácné iránské hudby od Perského zálivu, konkrétně z provincie Bushar.
Pohyblivý festival organizace evropských hudebních rádií European Broadcasting Union (EBU) by klasik nejspíš zhodnotil lapidárně: Setkání vejtahů. Míněno dobře, jakpak jinak. Každé z nich se totiž v rámci možností chlubí originální, z lidové tradice vycházející hudbou své domoviny. A málokdo z příslušných dramaturgů hodlá uspávat publikum nezáživností a uvískaností s dutým obsahem. I naše Ivana Radechovská ze stanice Vltava proto bere zaplnění festivalového okénka jako výzvu. V uplynulých letech přivezla do Belgie Čechomor, ve Finsku omráčila Radůzou a do chorvatské Puly letos doprovodila valaško meziříšské Docuku. Z kamarádství rozhodně ne.
Nikdy nevlastnil fotbalový klub a nevstoupil do žádné síně slávy jako Ahmet Ertegun, spolumajitel Atlantic. Neuspořádal ani podobně zásadní koncert jako John Hammond v Carnegie Hall, kdy díky From Spirituals to Swing změnila Amerika v roce 1938 svůj pohled na černošskou hudbu.
Skupinu L´Ham de Foc z Valencie fascinuje hudba Středomoří a středověku. Ačkoliv na koncertě ji tvoří často až šest muzikantů, ve skutečnosti se jedná o duo. Multiinstrumentalistu Efréna Lópeze a zpěvačku, skladatelku a textařku Maru Aranda lze přitom bez váhání označit za perfekcionalisty: za inspirací se rádi vydávají do nejrůznějších krajů, kde se často zdrží i několik měsíců studiem tamní hudby a sběrem tradičních nástrojů. Efrén López jich má prý doma okolo tři sta, převážně těch, o kterých se dnes na konzervatořích studenti učí v hodinách hudebních dějin. Čím starší a bizarnější, tím lepší.
Skupina složená z bývalých členů ZOO a Bran nedávno vydala zdařilé debutové album Disk O´Brass. Hutný folkrock inspirovaný Bretaní zdobí pronikavý zvuk bombardu a dud. Všichni se okamžitě shodli na tom, že Dick O´Brass hrají keltskou hudbu. Kapelník Tomáš Nedělka je ovšem jiného mínění: tak jednoznačné to zas není.
Tři zpěvačky a romský repertoár, to je v Čechách a možná i jinde v Evropě unikát. Neméně zvláštní na skupině Triny je i skutečnost, že pouze jedna z nich je Romka. Iveta Kováčová a její gadžovské kolegyně Jana Procházková s Dagmar Podkonickou si s tím ale hlavy nelámou. Nepotřebují to. Hudbu svými ohebnými hlasy vnímají instinktivně, sálá z nich hravost a chuť vymanit se z nebezpečně zavádějících rompopových klišé.
Celých třicet let, až do března 2006, kdy slavný malijský kytarista Ali Farka Toure zemřel, stál Afel Bocoum po boku svého strýce. Stejně jako on se považoval především za farmáře z městečka Niafunke, teprve když byl čas, vzal do ruky kytaru a spustil pouštní blues od řeky Niger. Společně ho proslavili po celém světě, stali se jeho vykladači.
Album Bylo a není brněnské skupiny představuje další pohled na zpracování lidovek u nás. Ne, že by tato sympatická s nadhledem a humorem pojatá nahrávka na domácí scénu world music udeřil zrovna silou blesku, přesto z ní znatelně vybočuje. Třeba i proto, že jak sami členové tvrdí: „Nejdeme na to prvoplánovitě s bicími, harmonikou a klezmerem.“
Při karnevalovém veselí si jsou všichni rovni. Michail Bachtin dokonce tvrdí:“Karneval představuje neuhlídatelnou oslavu dočasné svobody. Smazává jakoukoliv hierarchii, společenská privilegia, normy a zábrany.“ A Friderich Schiller mu přitakává: “Člověk je v plném slova smyslu člověkem pouze tehdy, když si hraje.“
„Nejedná se o záležitost pro antropology, ale o moderní hudbu,“ tvrdí o pygmejské skupině Baka Gbine anglický producent Martin Cradick.
