"Chtěla bych mít kouzelnou hůlku. Mávnula bych a v mžiku znala všechny jazyky světa. To je můj sen. Domluvit se všemi lidmi".
Zatímco v současné moderní africké hudbě se dokážeme jakž takž orientovat, počátky obestírá v mlha. Nástup afropopu v 80. letech a postupný průnik Afričanů na světovou scénu zájem o hudební dění v Africe postavil také spíše do roviny teď a tady. Pravěk nebyl a není zas tolik v kursu. Občas se ale odsud někdo vynoří a to pak nastává mela. Když v roce 2003 přijeli Konono No.1 poprvé do Evropy a rok nato u belgického labelu Crammed Disc vydali album Congotronics, dostalo se posluchačům před jejich bezbožným zvukem v tisku důrazeného upozornění: bacha, jedná se o zkroucené zombies, přicházející vás pozabíjet.
Brněnská skupina Bezobratři si laťku na svém druhém albu Bezobav nasadila výš než jiní: v tradičních baladách i vlastních ohlasových skladbách hledá syrovou nervnost bez elektrických kytar a potřeby tančit na podiu verbuňk. Vzepřela se přemíře běžnosti a hrátkám na lidovost trhajících neupřímností srdce i uši. Zní obyčejně jako když se oře s koňmi pole a čerstvě jako málokdo v poslední době. Bezobratři začali psát novou kapitolu moravské lidové hudby.
Byla to strašlivá rána, když v lednu 2008 naprosto nečekaně zemřel Andy Palacio. Nejzoufalejší pro utlačovaný středoamerický národ Garifunů: jemu byl Andy mluvčím, tím kdo jeho hudbu, jedno z největších určení toho čím jsme a čím jsme byli, zachránil před zkosením do zapomění tím, že ji světově zviditelnil.
Pochází z Pobřeží slonoviny, země kdysi tak bohaté, že si v ní mohli dovolit postavit největší katolickou katedrálu na světě. Domů ale nesmí, vyhodili ho také ze Senegalu, takže dnes žije v Mali. Patří k největším africkým hudebním rebelům to protože se drží hesla zavražděného alžírského zpěváka Lounese Matoubeho: “Ti, kdo vědí o špatnostech a nechají si to pro sebe, považuji za lumpy. Když něco takového víte, měli byste to říct nahlas.“
Hraje horalskou old-time music na banjo archaickým clawhammer stylem, ale pokud by to šlo, u jednoho stolu by přitom ráda zasedla s Robertem Johnsonem, Frankem Zappou, Dolly Parton a rozhodně by prý stála o súfijské derviše a Woody Guthrieho. Na nedávno vydané vydané album City of Refuge pozvala Abigail také kytaristu Billa Frisella a elitní muzikanty z americké indie rockové scény.
Navzdory mínění, že Írán připomíná Sovětský svaz před kolapsem, nedávná fatwa nejvyššího íránského duchovního ajatolláha Alí Chameneího v níž hudbu označil za činnost neslučitelnou s principy svatého zřízení Islámské republiky dokládá, že šrouby až tolik nepovolují. Íránská kapela Blurred Vision mu proto z Kanady ve videoklipu nové, zdaleka rockovější verze Another Brick In The Wall vzkázala: „Ayatollah, leave those kids alone!“
K bazénu přichází žena zahalená v burce. Svléká se a v bikinách vstupuje do vody. Dlouhonohá, krásná předtím sexy smyslně tančila a na odhalených zádech se ji objevovaly scény z poprav a fotografie ve víře zavražděných muslimských žen. Nepochybně po vzoru jediného znázorněného muže: holandského režiséra Theo van Gogha zastřeleného v roce 2004 po natočení filmového dokumentu Submission o násilí páchaném na muslimských ženách.
Italští Spaccanapoli zabodovali před několika lety také v Čechách, kam v rockovém balení přenesli atmosféru odvázaných neapolských karnevalů provázených rytmickou smrští tamburín. U vydavatelství Real World vydali v roce 2000 album Lost Soul, zazářili na festivale WOMAD i jinde ve světě. Pak se ale po nich, alespoň z našeho pohledu, slehla zem, aby se pod novým názvem Spakka-Neapolis 55 objevili na festivale Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou.
Londýnská kapela Bellowhead natočila ve studiu Abbey Road nové album Hedonism, dokonce v těch samých místnostech jako Beatles a na památný mikrofon Johna Lennona a dokládá, že anglický folk není smotek zežloutlých archivních listů, za který ho ze setrvačnosti mnozí vnímají. Tím méně hudba nerezonující současným překotným děním.
