Folkové prázdniny letos zahájily a zakončily koncerty tradičního hosta, cimbálové muziky Hradišťan vedené primášem Jiřím Pavlicou. Při té příležitosti vznikl následující rozhovor.
Setkání Zlaty Holušové se skupinou na kodaňském veletrhu WOMEX vedlo k pozvání na festival Colours of Ostrava, kde dostáli svému slibu: „Věříme, že jsme na koncertech naprosto nekontrolovaní a doufáme, že vám takoví budeme líbit.“ Chráněnci Manu Chao spolehlivě roztančili davy multikulturním hudebním manifestem s výrazně levicovou příchutí, což vlastně není nic jiného, než volné pokračování dávné rockové rebelie.
Může být dechovka sexy? Soudě podle fotografie pětice do půl těla svlečených kluků pod vodopádem zřejmě ano, ale to není ten pravý důvod: bavorská dechovka LaBrass Banda hraje hudbu, kterou by stěží pustili na pivní Oktoberfest nebo do populárního televizního pořadu Musikantenstadl, německé obdoby našeho Sejdeme se na Vlachovce. Publikum kývající se za stoly s půlitry nad hlavou do rytmu by si totiž najednou nevědělo rady s divokým punkem, skáčkem a rapujícím zpěvákem.
„V každém z nás existuje dravec, ženě i muži, představuje divokou sílu, destruktivní, jdoucí proti přírodě, proti vývoji, proti nám samým. Přestát to, co uvidíme, dravce v druhých a v sobě, dává ženě možnost vrátit se do své původní podoby divoké ženy, plné intuice, citu, lásky a pochopení,“ píše se v knize Ženy, které běží s vlky, americké spisovatelky Clarissy Pinkola Estés, pomáhající ženám najít v sobě dravého vlka. Čtyři finské zpěvačky se s jejími názory nejen ztotožnily, v knize si našly rovněž název skupiny - Suden Aika (Čas vlka).
Další příběh k neuvěření. Na jeho konci společně tančí uprchlíci z hurikánem Katrina zpustošeného New Orleans a malého západoafrického státu Sierra Leone zdecimovaného jedním z nejbrutálnějších zločinů jaké se kdy na této planetě udály. Jiný by k takové zemi získal třesivě odpudivý vztah; asi jako ke zkrvavené mrtvole. Členové skupiny Sierra Leone's Refugee All Stars se do míst, kde jim kdysi rozedrali život na cucky, vyvraždili rodiny, znetvořili děti a podpálili baráky nakonec vrátili. Ještě předtím, uprostřed apokalypsy, brali do rukou kytary a v uprchlických táborech hráli krajanům odvázané reggae málem k metání kozelců. „Dneska večer se nejde spát, budeme raději tančit a dopřejeme si radost,“ vyzýval den co den zpívající kytarista Ruben Koroma válkou postižené nešťastníky. Jeho písně totiž ohlašovaly naději pro Lví hory.
Rojení kolumbijskýck kapel na světových podiích není výsledkem nějakého kouzelného abrakadabra, souvisí s nástupem nové generace, jejíž studiovými technologiemi a přístupy do hip hopu nebo elektroniky předefinované styly cumbia, salsa a vallenato nejprve v nové podobě zrály na bouřlivě se vyvíjející klubové undergroundové scéně Bogoty, kde doslova na první našlápnutí zareagovala mládež; přitom žádná rádia a televize, všecho šlo přes internet.
Palestinské bratrské trio během vystoupení na pražském festivale Respect dokázalo, že arabská loutna oud dokáže hrát i tehdy, když její struny utichnou. „V tichu je totiž síla, bez něho nedokážete pocíti účinky hudb,“tvrdí Samir Joubran.
Dramatické a teatrální divadlo ze Země jitřní svěžesti bez možnosti srovnávat. Místy až sebezničující bubnování na pokraji fyzických možností. Transformace přírodních živlů do radostného hudebního rituálu v němž znějí také starobylé citery, hudebníci připomínají akrobaty a zpěváci gospelový sbor v tranzu.
Nezpívají, úplně stačí že hrají. Být citlivější povahy, máte bílou kštici než se nadějete. Když Alamaailman Vasarat vystoupili na veletrhu world music WOMEX, evidentně rozhozený návštěvník prohlásil: “Právě jsem slyšel klezmer od Zdi nářků – ale hraný pozpátku.“
Tak jako punk vytrhnul rock z rukou intelektuálů a vrátil tvůrčí proces do garáží, nu-jazz proměnil v hromádky štěstí jiným vlivům nakloněné muzikanty sice tělem jazzmany, nicméně s duší Milese Davise blahé paměti. Patří k nim také norští Jaga Jazzist.
