Arménská legenda vypravuje, že když Bůh přiděloval lidem místa k žití, obrátil se na Arménce se slovy:“Promiňte, na vás zbyla už jen tahle hromada kamení“.
Na letošních Folkových prázdninách se ztěžka, po vysokých schodech vybelhala na podium. S kapelou nazvučila, reflektory zhasly a ukrytá v polotmě zůstala nehybně sedět na židli. Jako socha, napospas pohledům z nádvoří, nerušená fotografy, ani těmi amatérskými s blesky, jakoby mimo dění, čekala bezmála čtvrt hodinu na své vystoupení.
Stranou všech důležitých námořních tras, absencí jakékoliv vzrušující historické události, s patentem na rozmary počasí, nedotčenou přírodou a život nijak zvlášť neřešícími obyvateli představují Faerské ostrovy (v dánsštině Ovčí ostrovy), ležící v severním Atlantiku na půl cesty mezi Skotskem a Islandem, ideální místo pro útěk z civilizace.
Rusko hlásá demokracii, na mysli má ale vlastní verzi demokracie. Cenzura tu neexistuje, ovšem kritizovat politiky a zřízení je nepřípustné. S Putinovou nezřízenou touhou vrátit Rusko do časů, kdy podle Richarda Pipese, „co do plochy přesahovalo povrch celého Měsíce“, souvisí i snaha “skoncovat se sebemrskačským nazíráním minulosti“.
Mysteriózní hlasy bulharských ženských sborů co nedávají posluchačům spát, představují už navždy světový unikát: tímto způsobem se nikde jinde nezpívá. Až nelidsky vokální techniku, nezvyklé harmonie a nepochopitelné rytmy přiřkl osud pouze ženám z bulharských vesnic. „Je takřka nemožné aby se to někdo jiný naučil, naše ženy se s touto schopností rodí a kdo by se o to pokoušel, mohl by si vážně poškodit hlasivky“, tvrdí dlouholetá vedoucí legendárního sboru bulharské televize Dora Hristova.
“Připravte se na subtilní oheň, hráčský důvtip a rytmickou sílu. Ti čtyři báječní lidé na vás z rohu hojnosti vylijí tolik velebného muzikanství, až se z toho málem zalknete,“ napsali o skupině v magazínu fRoots.
Neexistuje snad jediná skladba sarajevského skladatele Gorana Bregoviče, v níž by každá nota pocházela výhradně od něho – jestliže je ale uchopíte jako celek, vyjde vám z toho dílo takřka geniálního hudebního šíbra, kdy už na nějaké původnosti nesejde a statisícovému publiku je to jedno, chce slyšet oblíbené hity - Kalašnikov, Mesečinu nebo Erdelezi – zahrané ve vražedných tempech nezkrocenou rómskou dechovkou.
Irská hudba už zdaleka nepatří pouze do tamních hospod, hraje se takřka po celém světě. A zatímco dnes už v Irsku na divoké party spojující pijácké písně s punkovou energií ve stylu legendárních The Pogues narazíte jen stěží, protože mladí hudebníci upřednostňují spíš tradičnější akustické pojetí, v některých zemích mají stále ustláno na růžích. Dudák bostonské skupiny Dropkick Murphys dokonce vystupuje výhradně ve skotské sukni, o newyorských Black 47 se soudí, že mají ten nejsurovější irský zvuk pod sluncem a o nic pozadu za nimi nezaostává ani kapela z norského města Bergenu Greenland Whalefishers (Grónští velrybáři).
Na vřesovištích jihoanglickém Dartmooru, kraji psa baskervillského, prý prší asi tak čtyřikrát víc než v Londýně a živáčka abys tu pohledal. Tak úplně liduprázdno tu ale není. V rozlehlé divočině stojí proslulá věznice vybudovaná během napoleonských válek a nedaleko ní bydlí jednatřicetiletý zpěvák, houslista a kytarista Seth Lakeman, podle jedněch nejctižádostivější podle jiných nejpragmatičtější anglický folkař současnosti. Tvrdí totiž, že folk patří lidu a také, že účel světí prostředky.
Všimli jste si toho? Svět opět zatoužil po písničkářích. Hlavně nevšedních, klišé dosavadnosti opuštějících a v nejednom případě alespoň drápkem zaseklých v hippiovských šedesátých letech, jimiž jako branou vstoupili do nesmrtelnosti ti nejlepší písničkáři, jaké kdy tato planeta slyšela.
